ECLI:CZ:US:2006:3.US.138.06
sp. zn. III. ÚS 138/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trkovským, advokátem se sídlem v Lounech, Přemyslovců 2027, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č.j. 7 Afs 105/2004-69, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2004, č.j. 15 Ca 282/2003-31, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2003, č.j. 15893/110/2001, rozhodnutí Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 15. 1. 2001, č.j. 755/01/202970 a č.j. 767/01/202970, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a dále aby uložil správnímu orgánu prvního stupně vyslovit neplatnost jím vydaných shora označených rozhodnutí.
Tvrdí, že rozhodnutí, kterým byla doměřena daň, je třeba zrušit, protože "byla vyměřena v rozporu s právními předpisy a zakládá se na podstatných vadách řízení"; tím mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo, zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), dle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona. Své přesvědčení o porušení výše vymezeného ústavního práva opírá stěžovatel o pojetí výkladu pojmu dispoziční zásady a jeho interpretace ze strany Nejvyššího správního soudu; za "zcela zásadní" pak považuje "chápání" této procesní zásady, jak ji v dané věci "pojal Nejvyšší správní soud v souvislosti při posuzování návrhu, že předmětná rozhodnutí v daňovém řízení nemají oporu ve spisu a jsou nepřezkoumatelná". Stěžovatel tvrdí, že jak v žalobě, tak v kasační stížnosti namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních rozhodnutí, a to pro absenci opory ve spisu a logické návaznosti na předchozí daňové řízení. Nejvyšší správní soud se podle jeho názoru "odmítl zabývat reakcí" odvolacího orgánu a krajského soudu na "body 4) - 7) odvolání s odůvodněním, že jde o žalobní body neuplatněné v žalobě", ačkoli tyto žalobní námitky žaloba obsahovala; protože na "tento žalobní důvod" krajský soud nereagoval, uvedl jej "do kasační stížnosti znovu" (a to nejen odkazem, ale i jeho reprodukcí). Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, jak (co do obsahu) posoudil Nejvyšší správní soud jeho žalobní námitku týkající se porušení Opatření FMF č.j. V/20/100/1992, neboť v žalobě není konstatována jen "neplatnost a nepříslušnost právního předpisu", ale i to, že "díky této neplatnosti" nemá napadené rozhodnutí ve spise oporu. K "věci samé" s odkazem na obsah zprávy o daňové kontrole stěžovatel polemizuje s přechodem "na pomůcky" a dospívá k závěru, že zde důvody pro tento způsob stanovení daně dány nebyly. Zpochybnil rovněž právní názory obecného soudu, jež zaujal ve vztahu k jeho právu účastnit se výslechu svědků a k povinnosti správce daně zhodnotit veškeré navržené důkazy (resp. odůvodnit jejich neprovedení), přičemž absence hodnocení důkazů ve zprávě o kontrole má podle něj za následek nepřezkoumatelnost vydaných správních rozhodnutí.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 282/2003 (jehož součástí je i spis Finančního ředitelství v Ústí nad Labem), který si Ústavní soud vyžádal, se podává následující.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, podané proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 a 1998, kterými byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň a to za pomocí pomůcek dle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "daňového řádu"). Žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu (srov.§65 - §78 s.ř.s.) byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9.6.2004 zamítnuta; proti němu podal stěžovatel kasační stížnost (srov. §102 a násl. s.ř.s.), již Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 20.10.2005 ji zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení či v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda obecné soudy svým výkladem a aplikací dispoziční zásady v rovině obecného (podústavního) práva nezasáhly do stěžovatelových práv, zda se správní orgány nedopustily v procesu zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro správné stanovení daně (§31 odst. 2 daňového řádu) porušení zásad stanovených daňovým řádem pro provádění dokazování (§31, §2 odst. 3 daňového řádu), a zda se obecné soudy vytýkanými námitkami stěžovatele v řízení o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu řádně zabývaly; tedy zda naznačeným postupem státních orgánů nedošlo k nepřípustnému zásahu práva na spravedlivý proces a do vlastnického práva stěžovatele.
Výklad a aplikaci předpisů obecného práva lze označit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. III.ÚS 100/06).
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít v případě, kdy by správní orgány neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§31 daňového řádu) či vzaly za základ rozhodnutí skutkový stav - zde závěr o neunesení důkazního břemene stěžovatelem a nutnosti (za této procesní situace) stanovit daň za pomoci pomůcek dle §31 odst.5 daňového řádu - jež je v rozporu s obsahem spisu (či v nich nemá oporu ), tedy že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, a obecné soudy, po zjištění, že zde jde o pochybení (vady) oprávněně vytýkané, napadené rozhodnutí nezrušily (srov. §76, §78 odst.1, §110 odst.1 s.ř.s.). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když správní orgány a soudy odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
V soudním řízení správním soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob (§2 s.ř.s.); o tom zda dojde k soudnímu řízení a co bude jeho předmětem rozhoduje účastník původního (správního) řízení, jež je aktivně legitimován (§65 s.ř.s.) k podání žaloby. Řízení je plně ovládáno zásadou dispoziční spočívající v procesní možnosti této strany - jako projevu osobní volnosti a dispoziční autonomie - disponovat řízením a jeho předmětem. Je tedy zcela na vůli žalobce, zda proti rozhodnutí správního orgánu podá žalobu u soudu či nikoliv; v případě, že tak učiní, je i na něm, aby vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 odst. 1 s.ř.s.). Tím jsou vymezeny hranice soudního přezkumu; určením tvrzených nezákonností je soud vázán, a neuvedení všech (objektivně možných) důvodů navrhovatelem je považováno za nevyužití tohoto procesního prostředku k ochraně jeho práva.
Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem či Nejvyšším správním soudem v obdobných věcech (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 631/99, usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 73/92 a usnesení sp. zn. 6 A 14/92 ).
Uplatnění procesního dispozičního práva navrhovatele co do rozsahu jeho žalobních námitek (tvrzení) má svůj význam i ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku, jehož podání soudní řád umožňuje, jímž je kasační stížnost (§102 s.ř.s.).
Ustanovení §104 odst. 4 s.ř.s., in fine, brání tomu aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl; ustanovení §109 odst. 4 s.ř.s. pak překáží uplatnění novot skutkových, a k takto uplatněným novým skutečnostem kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 34/2004, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 419/2004 Sb.NSS)
Pokud tedy stěžovatel vymezil hranice (rozsah) soudního přezkumu ve vztahu ke krajskému soudu uvedením pouze některých žalobních námitek, a další tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí vymezil až v kasační stížnosti, postupoval obecný (kasační) soud ústavně konformě při interpretaci a aplikaci předpisu jednoduchého práva, když se těmito novotami nezabýval. V této souvislosti pak nelze přehlédnout ani to, že ve vztahu k shora vymezené stížnostní námitce stěžovatel ani porušení svých ústavních práv (zde práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst.1 Listiny) netvrdil.
V dalších námitkách - zde ohledně zachování jeho práva účastnit se výslechu svědků, dodržení zásady volného hodnocení důkazů a dostatečného zdůvodnění použití náhradního způsobu stanovení daňové povinnosti - jež jsou v podstatě identické s jeho argumentací, předestřenou jak v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s.ř.s.), tak v kasační stížnosti (§102 a násl. s.ř.s.), se kterou se krajský soud i Nejvyšší správní soud vypořádal, staví stěžovatel svým požadavkem na hodnocení provedených důkazů Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však - jak vyplývá z předchozího - nepřísluší .
Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Úkolem Ústavního soudu není posuzování stanovisek a výkladů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, či jejich právních úvah a závěrů plynoucích z provedeného dokazování, pokud nejde o otázky základních práv a svobod, stejně jako zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných "obyčejnými" zákony. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by při tomto procesu dokazování a závěrů z něho plynoucích došlo ze strany správního orgánu či obecných soudů k faktickému omylu, či logickému excesu, jestliže pouze nesouhlasí s jeho výsledky a s tvrzením o nezbytném stanovení daně za pomoci pomůcek.
I kdyby však odpovídající skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů; toto však shledáno nebylo a stěžovatel to nenamítá.
Obecné soudy i správní orgány v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti, přesvědčivosti a smysluplnosti odůvodnění svých rozhodnutí, jež splňují požadavky vyslovené v ustanovení §157 o.s.ř. ve spojení s §64 s.ř.s. (resp. §50 odst. 5, 7 daňového řádu) a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
K námitce, že dodatečné platební výměry byly podepsány osobou k tomuto úkonu neoprávněnou, a toto pochybení správního orgánu založilo jejich neplatnost (§32 odst. 2 písm. g/, §32 odst. 7 daňového řádu), se ve svých rozhodnutích vyjádřily jak odvolací správní orgán, tak obecné soudy, když ji odmítly s tím, že rozhodnutí byla podepsána naopak osobou oprávněnou, resp. nebyly zde důvody o této skutečnosti pochybovat a tvrzení stěžovatele o opaku nebylo podloženo žádnými relevantními skutečnostmi.
Odůvodnění rozhodnutí finančního orgánů i obou obecných soudů k námitce neplatnosti rozhodnutí považuje Ústavní soud za logická a přesvědčivá a v jejich argumentaci nelze nalézt žádný protiústavní exces; důvod pro zásah Ústavního soudu proto ani zde shledán nebyl.
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu