ECLI:CZ:US:2006:3.US.147.06
sp. zn. III. ÚS 147/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 21, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 0 Nt 1177/2005, a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 19. 12. 2005, č.j. 2 ZT 462/2005-777, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 písm. c/ (správně čl. 6 odst. 1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). Stěžovatel je přesvědčen, že došlo také k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, tedy k uplatnění státní moci mimo meze, které jí dává zákon.
K tomu mělo podle stěžovatele dojít především tím, že oba orgány rozhodující o vazbě svá rozhodnutí řádně neodůvodnily (§134 odst. 2 tr. řádu), "pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost" jsou nepřezkoumatelné a výrazem libovůle. V jednotlivostech poukazuje stěžovatel na nesprávné závěry, které soud učinil o době, po kterou se měl dopouštět trestné činnosti a o jeho úloze organizátora této činnosti; soud opomenul, že disponoval legálními příjmy a že jeho útěk je s ohledem na jeho rodinu (ženu a čtyři děti) a obtížnou situaci "běženců v dnešní době", vysoce nepravděpodobný. Stěžovatel se domnívá, že soud "nezná dikci zákona", stejně jako "příslušné nálezy Ústavního soudu", což je podle jeho názoru důsledkem toho, že danou trestní agendu nevyřizují specializovaní soudci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel, spolu s dalšími dvaceti a jedním obviněnými, je stíhán pro trestné činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171 a/ odst. 1, odst. 2 písm. b/, c/ tr. zákona a účasti na zločinném spolčení podle §163 a/ odst. 1 tr. zákona.
O vzetí stěžovatele (zde "obviněného") do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a/, b/, c/ tr. řádu bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v České Lípě (dále i jen "okresního soudu") ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 0 Nt 1116/2005. Toto rozhodnutí bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též jen "krajského soudu") ze dne 13. 7. 2005, č.j. 56 To 98/2005-19, zrušeno a stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů podle §67 písm. a/, c/ tr. řádu.
Ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce podle §71 odst. 4 tr. řádu opětovně rozhodl o tom, že z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a/, c/ tr. řádu se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Stížnost proti tomuto rozhodnutí rovněž napadeným usnesením okresní soud podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zamítl.
Usnesením státního zástupce ze dne 2. 2. 2006, č.j. 2 ZT 462/2005-891, byl stěžovatel podle §73b odst. 3 tr. řádu propuštěn z vazby na svobodu s tím, že byl podle §73 odst. 1 písm. b/ tr. řádu přijat jeho písemný slib.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení; stěžovatel práva repliky nevyužil.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst.1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle §71 odst. 3, 4 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a/, c/ tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán.
Tento názor však Ústavní soud nesdílí.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných článcích Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a/, c/, stejně jako §71 odst. 4, věty druhé, tr. řádu, poskytuje široký prostor pro soudní uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojmy "důvodné obavy", "obtížnost věci", "z jiných závažných důvodů" a další) nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). O relevantní nesprávnost při vymezení relativně neurčitých pojmů zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Z obsahu odůvodnění obou napadených rozhodnutí (a jejich kontextu vystiženého v podaných vyjádřeních k ústavní stížnosti) se podává, že rozhodující orgány relevantní zákonná ustanovení i právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnily přiléhavě.
Stěžovatel ve svém podání jednak polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (ohledně jeho pozice organizátora v rámci zločinného spolčení, délky, po kterou byla páchána trestná činnost, skutečnosti, zda měl legální zdroj příjmů) a současně se dožaduje toho, aby okolnosti, považované orgány rozhodujícími o vazbě v kontextu §67 písm. a/, c tr. řádu za relevantní, byly prověřeny z hlediska jejich uvažovaného obsahu (odhadu výšky hrozícího trestu) nebo významu, jenž k nim byl dosud připínán (důsledků skutečnosti, že je cizincem).
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a/, c/ ve spojení s §71 odst. 3, 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ačkoli jsou napadená rozhodnutí odůvodněna poměrně spoře, takové charakteristiky jim připínat podle názoru Ústavního soudu nelze.
I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti trvání "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelé i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu rozhodujících orgánů stanovených trestním řádem zde zjevně nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení (inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a/, c/ tr. řádu) zde byly překročeny, a nelze se ztotožnit s tvrzením, že napadeným rozhodnutím chybí smysluplné odůvodnění.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková