ECLI:CZ:US:2006:3.US.153.05
sp. zn. III. ÚS 153/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Mansfeldova 792/3, Praha 9, proti výroku pod bodem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. ledna 2005 č. j. 25 Nc 12414/2003-99 a příkazu Mgr. Michala Rudého, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8, se sídlem Přípotoční 10c, Praha 10, k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. září 2003 č. j. EX 99/03-42, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 9 a 2) Exekutorského úřadu Praha 8, soudního exekutora Mgr. Michala Rudého, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005 č. j. 25 Nc 12414/2003-99 v jeho výroku pod bodem I., v němž tento soud odmítl námitky stěžovatele (v dřívějším řízení "povinného") proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 9. 2003 č. j. EX 99/03-42, vydaného soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha 8 Mgr. Michalem Rudým.
Stěžovatel tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 9 v uvedené části výroku, proti němuž není odvolání přípustné, porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že o námitkách, které ve smyslu ustanovení §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, v platném znění (dále jen "exekuční řád") podal dne 12. 9. 2003 (tedy ve lhůtě 3 dnů od doručení předmětného příkazu soudního exekutora), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 až usnesením ze dne 19. 1. 2005 č. j. 25 Nc 12414/2003-99, neboť součástí práva na spravedlivý proces je také právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Nezákonnost, resp. neústavnost příkazu soudního exekutora Mgr. Michala Rudého ze dne 11. 9. 2003 č. j. EX 99/03-42 spatřuje stěžovatel v tom, že byl vydán soudním exekutorem na základě usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 3. 2003 č. j. 16 Nc 3637/2003-11 o nařízení exekuce a pověření jmenovaného soudního exekutora, které však bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003 č. j. 15 Co 434/2003-32. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že pověření výše jmenovaného soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 8 bylo zrušeno i dalšími soudními rozhodnutími, aniž toto pověření bylo v průběhu exekučního řízení obnoveno.
S ohledem na skutečnost, že soudní exekutor Mgr. Michal Rudý je synem předsedy místně a věcně příslušného soudu, jemuž byla věc postoupena po vyslovení místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu, domnívá se stěžovatel, že soudní exekutor měl poté, co věc byla předána Obvodnímu soudu pro Prahu 9, postupovat podle ustanovení §29 odst. 3 exekučního řádu, případně měl označený soud sám postupovat podle ustanovení §29 odst. 1 exekučního řádu a rozhodnout o vyloučení Mgr. Michala Rudého z exekučního řízení, resp. mu nepřiznat náklady exekuce.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 25 Nc 12414/2003 a spis Exekutorského úřadu Praha 8, soudního exekutora Mgr. Michala Rudého sp. zn. EX 99/03, z nichž zjistil následující:
Dne 24. 2. 2003 obdržel Okresní soud v Chebu návrh na nařízení exekuce oprávněného F. K. proti stěžovateli jako povinnému. Návrhu bylo vyhověno usnesením tohoto soudu ze dne 18. 3. 2003 č. j. 16 Nc 3637/2003-11 (výrok pod bodem I.), provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Michal Rudý (výrok pod bodem II.). Podle sdělení pověřeného soudního exekutora a dodejky (na č. l. 17-18 spisu Okresního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 25 Nc 12414/2003) bylo usnesení o nařízení exekuce, exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu stěžovatele ze dne 31. 3. 2003 (na č. l. 52) a exekuční příkaz prodejem nemovitosti ze dne 7. 4. 2003 (na č. l. 51) doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 14. 4. 2003. Usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním dne 29. 4. 2003. Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 8. 8. 2003, byl povinným podán návrh na částečné zastavení exekuce.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 9. 2003 sp. zn. 15 Co 434/2003 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Toto usnesení krajského soudu bylo dle dodejky (na č. l. 33) doručeno soudnímu exekutorovi Mgr. Rudému dne 18. 9. 2003 a právní moci nabylo dne 19. 9. 2003.
Dne 11. 9. 2003 vydal soudní exekutor Mgr. Rudý pod č. j. EX 99/03-42 podle ustanovení §88 exekučního řádu příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž bylo stěžovateli přikázáno uhradit soudnímu exekutorovi celkem 279.331.50,- Kč.
V odůvodnění příkazu exekutora se uvádí, že podle sdělení oprávněného bylo na vymáhanou pohledávku plněno dne 11. 7. 2003 a dne 28. 8. 2003 tak, že celkem bylo vymoženo 54 000,- EUR. S odkazem na ustanovení §87 odst. 2 exekučního řádu se uvádí, že oprávněný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, přičemž tyto náklady platí povinný. Účastníci se však dohodli, že oprávněný nebude úhradu nákladů tohoto řízení na povinném vymáhat, proto nebyly tímto příkazem stanoveny.
Proti příkazu soudního exekutora podal stěžovatel dne 12. 9. 2003 námitky. Námitky stěžovatele (na č. l. 41, 93), doručené exekutorskému úřadu Praha 8 dne 16. 9. 2003, tedy včas, obsahují poukaz stěžovatele na dosud nepravomocné usnesení o nařízení exekuce, přičemž důvodem plnění ze strany stěžovatele bylo údajně mimosoudní vyrovnání mezi stranami, při němž nebyly použity žádné prostředky specifikované v exekučních příkazech soudního exekutora. Je prý tedy zřejmé, že soudní exekutor neposkytl oprávněnému "nic z toho, co bylo předmětem jeho exekučních příkazů".
Soudní exekutor dne 23. 9. 2003 (č. l. 40) předložil Okresnímu soudu v Chebu námitky povinného s tím, že námitkám nevyhověl, protože je považuje za nedůvodné, neboť z písemné dohody stran ze dne 11. 7. 2003 vyplývá, že k plnění ze strany povinného na pohledávku oprávněného došlo až poté, co bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce a předmětnými exekučními příkazy mu byl zajištěn majetek odpovídající svou hodnotou vymáhané pohledávce.
Usnesením ze dne 25. 11. 2003 č. j. 16 Nc 3637/2003-62 Okresní soud v Chebu vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že po právní moci rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Poté rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 9, který usnesením ze dne 6. 2. 2004 sp. zn. 25 Nc 12414/2003 pod bodem I. výroku v důsledku částečného zpětvzetí návrhu řízení ve zde označeném rozsahu zastavil. Pod bodem II. nařídil provedení exekuce podle návrhu oprávněného a pod bodem III. provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. M. Rudého.
Stěžovatel napadl odvoláním výrok pod bodem II. a III. posledně zmíněného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 6. 2004 č. j. 18 Co 277/2004-87 zrušil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nařízení exekuce (II.) a pověření soudního exekutora a povinnostech povinného (III.) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu nižšího stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud posoudil napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné zejména z toho důvodu, že se obvodní soud nezabýval posouzením skutečnosti, zda mohou být cizí rozhodnutí, která mají být podkladem výkonu, "justičními orgány České republiky uznána a vykonána". Takové v rozhodnutí chybějící úvahy a z nich vyvozené závěry byl obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí povinen uvést. Závěrem odvolací soud připomněl, že tuto povinnost již uložil ve svém zrušujícím usnesení i Krajský soud v Plzni, přičemž s ohledem na účinnost novely zákona č. 97/1963 Sb. (zákon č. 361/2004 Sb.), která vychází ze závazného nařízení rady ES č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, bude nezbytné při dalším rozhodování všechny předpoklady pro nařízení exekuce znovu posoudit.
Usnesením ze dne 19. 1. 2005 č. j. 25 Nc 12414/2003-99 Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl tak, že pod bodem I. výroku se námitky stěžovatele ze dne 12. 9. 2003 proti příkazu k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 99/03-42 ze dne 11. 9. 2003, vydanému soudním exekutorem Mgr. Michalem Rudým, odmítají. Pod bodem II. výroku zastavil řízení a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce 279 331,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (III.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že na ně nemá žádný z účastníků právo (IV.).
V odůvodnění usnesení obvodní soud zdůraznil, že o návrhu oprávněného na nařízení exekuce dosud nebylo rozhodnuto, z tohoto důvodu posoudil podání oprávněného jako zpětvzetí návrhu a řízení v souladu s ustanovením §96 odst. 2 občanského soudního řádu v platném znění (dále jen "o. s. ř.") zastavil. Současně rozhodl o povinnosti stěžovatele (ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř.) hradit náklady exekuce, neboť stěžovatel plnil povinnému až po obdržení usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, takže o dobrovolnosti plnění ze strany stěžovatele nelze hovořit. Námitky stěžovatele neshledal obvodní soud důvodnými, neboť dovodil, že z ustanovení §5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. je zřejmé, že sice exekuční řád nestanoví, v jakém okamžiku má exekutor vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce, v zásadě jde však o dobu, v níž je mu již zřejmá výše vymoženého, resp. vymáhaného plnění.
V poučení o opravném prostředku obvodní soud uvedl, že v souladu s ustanovením §88 odst. 4 exekučního řádu není proti výroku, jímž nebylo vyhověno námitkám proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, odvolání přípustné.
Výrok pod bodem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 1. 2005 č. j. 25 Nc 12414/2003-99 je napaden nynější ústavní stížností. Zároveň se stěžovatel domáhá zrušení příkazu soudního exekutora Mgr. Rudého ze dne 11. 9. 2003 č. j. EX 99/03-42.
III.
Ústavní soud si od účastníků řízení vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti, protože však obsah těchto vyjádření v podstatě odkazoval buď na odůvodnění usnesení (v případě Obvodního soudu pro Prahu 9) nebo na vyjádření soudního exekutora k námitkám stěžovatele, Ústavní soud se jimi nezabýval a z tohoto důvodu nepovažoval ani za nutné je zasílat účastníkům.
Po zvážení námitek stěžovatele ohledně porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci stěžovatel shledává napadený výrok pod bodem I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 za protiústavní zejména z toho důvodu, že tento soud rozhodl o jeho námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce po 15denní lhůtě stanovené v §88 odst. 3 exekučního řádu.
Je sice pravdou, že právo každého účastníka na řádný proces zahrnuje i právo, aby o jeho návrhu resp. opravném prostředku bylo rozhodnuto v přiměřeném časovém horizontu a pokud není tento princip respektován, dochází k porušení výše uvedeného práva. Ústavní soud však v případě námitky na průtahy v řízení, která je uplatňována teprve poté, co obecný soud ve věci již rozhodl, a navíc za situace, v níž stěžovatel sám vlastní aktivitou, tj. zákonem předvídanými procesními prostředky, se tento závadný stav nepokusil zvrátit, protiústavnost neshledává, a to i se zřetelem k tomu, že v době podání ústavní stížnosti tento stav řízení již nebyl aktuální (netrval).
Stěžejní námitka stěžovatele směřuje proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, který označuje za protiprávní již proto, že soudní exekutor, který ho vydal, nebyl pravomocným soudním rozhodnutím pověřen prováděním exekuce v projednávané věci, a dále že povinnost uložená stěžovateli v tomto příkazu nemá oporu v pravomocném usnesení soudu o nařízení exekuce [ve smyslu ustanovení §44 odst. 6 písm. e) exekučního řádu].
K posouzení těchto námitek je třeba vycházet z celkové koncepce exekučního řízení. Podle ustanovení §47 odst. 1 exekučního řádu má soudní exekutor od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce, a tedy za situace, v níž je k provedení exekuce pověřen, práva, ale především povinnosti provádět všechny úkony směřující k co nejúplnějšímu plnění cílů exekuce. Tento jeho postup je do jisté míry nezávislý a je limitován jen příslušnými rozhodnutími soudu a právními předpisy.
Ustanovení §51 exekučního řádu uvádí jen neúplný výčet případů, v nichž zaniká pověření soudního exekutora k provádění úkonů exekuce. Vzhledem k tomu, že smyslem exekučního řízení jako celku je úspěšně "vynutit povinnosti", pro které byla exekuce nařízena, a soudnímu exekutorovi nenáleží zkoumat splnění podmínek a předpokladů jejího nařízení, činnost pověřeného exekutora v dané věci oprávněně pokračovala i po dobu probíhajícího odvolacího řízení proti usnesení soudu o nařízení exekuce a pověření jmenovaného soudního exekutora k jejímu provedení. Jak vyplývá z rekapitulace spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 25 Nc 12414/2003, vydané exekuční příkazy, včetně usnesení o nařízení exekuce proti stěžovateli, byly doručeny stěžovateli v době před zrušením pověření soudního exekutora i příslušného rozhodnutí soudu, nelze tedy dospět k závěru, že k takovým úkonům či postupům nebyl jmenovaný soudní exekutor v době jejich provádění oprávněn. Jak zdůraznil ve svém vyjádření povinný, byly nepochybně právě tyto procesní úkony a rozhodnutí soudního exekutora důvodem, které stěžovatele vedly ke splnění jeho povinnosti.
Pro posouzení celkové konstelace případu není bez významu ani ta skutečnost, že soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce dříve, než mu bylo doručeno kasační usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 9. 2003 sp. zn. 15 Co 434/2003 a než toto usnesení nabylo právní moci.
Jestliže kogentní ustanovení §3 odst. 1 a ustanovení §90 exekučního řádu stanoví, že činnost exekutora je vykonávána za úplatu, tj. že exekutorovi za exekuční a další činnost podle exekučního zákona náleží odměna a další náhrady, nelze zpochybnit jeho právo vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce v případě, že exekuční řízení nebylo zastaveno rozhodnutím soudu, a že soudní exekutor takovou zákonem přikázanou činnost vykonával na podkladě a z pověření soudu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl proto v souladu se zákonem, pokud odmítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce z výše uvedených důvodů. Jako nedůvodné je tento soud shledal i ve vztahu k jeho tvrzení, že úkony soudního exekutora nevedly ke splnění cílů exekuce, takže by mu z tohoto důvodu neměla náležet odměna.
Stěžovatel námitku podjatosti soudního exekutora v námitkách neuplatnil, proto nebylo povinností obvodního soudu se jí zabývat, neboť soud rozhodující o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce je vázán důvody, pro které účastník nesouhlasí s obsahem předmětného příkazu.
Ústavní soud neshledal ve výroku I. usnesení napadeného ústavní stížností a v postupu soudu a soudního exekutora žádné porušení ústavních práv stěžovatele. Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Obiter dictum je možno dodat:
Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, přezkoumával Ústavní soud v této věci toliko výrok pod bodem I. napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9. Vymezení nákladového vztahu mezi stěžovatelem a soudním exekutorem se ovšem týká zejména výroku III. citovaného usnesení, který byl stěžovatelem napaden jinou ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 286/05. Nynější usnesení nikterak nepředjímá způsob a rozsah rozhodování ve věci sp. zn. IV. ÚS 286/05.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu