ECLI:CZ:US:2006:3.US.153.06
sp. zn. III. ÚS 153/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 30 Co 44/2005 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 10 C 1138/2003, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že dle jeho přesvědčení soudy obou stupňů svým postupem neposkytly ochranu jeho právům, zakotveným v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (zřejmě míněna Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Poukázal na důvody, pro které podal žalobu o určení vlastnictví společnosti SARP spol. s r. o. se sídlem v Kolíně a na závěry soudů o tom, že v řízení neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva třetího subjektu - tento právní zájem byl dán však tím, že rozhodnutí soudu by mělo zásadní dopad na jeho majetkovou sféru. Soudy učiněné právní hodnocení důvodů podané žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu proto považuje za zásah do jeho práva na řádný soudní proces.
Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kolíně, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovaným J. O. a K. O. o určení, že obchodní společnost SARP spol. s r.o. je vlastníkem označených nemovitostí, a rozhodnutí jako věcně správné opodstatněně potvrdil. V odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil zásady pro vymezení naléhavého právního zájmu jako podmínky pro uplatnění žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, které soud I. stupně respektoval a které byly již také obsaženy v citovaných judikátech Nejvyššího soudu. Je třeba dodat, že námitkami, jež se týkaly aplikace citovaného ustanovení a hodnocení naléhavosti právního zájmu v určovací žalobě podané stěžovatelem se zabýval také v dovolacím řízení Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1599/2005, s odkazem na svůj rozsudek ze dne 14. 2. 2000 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, poukázal na skutečnosti, pro které odvolací soud v předmětné věci vyslovil správný právní závěr, a proto tedy dovolání stěžovatele opírající se o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítl. Na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně, jakož i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1599/2005 (i když nebylo ústavní stížností napadeno), lze v dalším odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2006