ECLI:CZ:US:2006:3.US.155.05
sp. zn. III. ÚS 155/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti 1. Ing. Z. C., 2. Ing. M. S., a 3. JUDr. R. L., všech zastoupených JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem v Praze 7, Dělnická 30, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2005, čj. 14 Co 383/2004-135, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 2004, čj. 19 C 171/2003, 19 C 172/2003, 19 C 173/2003-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 3. 2005 napadli stěžovatelé rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2005, čj. 14 Co 383/2004-135, v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok označený II.), jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 4. 2004, čj. 19 C 171/2003, 19 C 172/2003, 19 C 173/2003-54, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti Komerční bance, a. s., o zaplacení částky 672 052 Kč, resp. 967 532 Kč, resp. 786 416 Kč.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali dovolání, přičemž rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2006, čj.
21 Cdo 1486/2005-173, byl zrušen shora uvedený rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek obvodního soudu o věci samé potvrzen. Dále jím byl také zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně prvně uvedeného stěžovatele do částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení, ohledně druhého stěžovatele do částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení a ohledně třetího stěžovatele do částky 172 434 Kč s úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, přičemž věc v tomto rozsahu byla dovolacím soudem vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Z výše uvedeného je patrné, že rozsudek městského soudu v části, jež je napadena nyní projednávanou ústavní stížností, byl shora označeným rozsudkem dovolacího soudu zrušen. Jde-li o rozsudek soudu prvního stupně, ten je v ústavní stížnosti napadán formálně v plném rozsahu, nicméně je zřejmé, že jej stěžovatelé napadají právě jen v té části, která byla potvrzena rozhodnutím odvolacího soudu (ve zbývající části byl totiž tímto rozhodnutím rozsudek obvodního soudu zrušen, příp. "nahrazen" v důsledku zastavení řízení).
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Tato situace nastala i v dané věci, neboť napadená rozhodnutí právně neexistují, soudní řízení dále pokračuje a stěžovatelé v jeho rámci mohou uplatňovat procesní prostředky k ochraně svých práv. Vzhledem k této skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2006