ECLI:CZ:US:2006:3.US.155.06
sp. zn. III. ÚS 155/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) S. M. a B) K. M., oba právně zastoupeni JUDr. Josefem Augustinem, advokátem AK Hlaváčkovo nám. 1, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 5. 2005 č. j. 7 C 176/2003-116, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 324/2005, za účasti 1) Okresního soudu v Prostějově, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 1. 2006, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 5. 2005 č. j. 7 C 176/2003-116, jakož i rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 324/2005, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 11. 5. 2005 č. j. 7 C 176/2003-116 byla zamítnuta žaloba žalobců S. M. a K. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") proti žalovaným 1) S. N. a 2) M. B., kterou se žalobci domáhali určení, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovanými dne 13. 2. 1995 na převod pozemku p. č. 173/7, nyní 1218, v k. ú. Stichovice, je neplatná. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloba na určení není opodstatněná tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny. V tomto projednávaném případě bylo zjištěno, že vlastníkem pozemku parc. č. 173/7, nyní 1218 v k. ú. Stichovice je žalovaný S. N.l, který je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, což žalobci pokládají za porušení jejich práv, která nabyli v souvislosti s rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání ze dne 10. 12. 1976 a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 31. 12. 1976. Pakliže žalobci tvrdí, že k porušení jejich práv již došlo, není podle okresního soudu v jejich případě určovací žaloba důvodná. Hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby pak byla skutečnost, že žalobci, ačkoliv byli v souladu s ust. §118a odst. 1 o. s. ř. poučeni o povinnosti doplnit tvrzení o skutečnosti, ze kterých vyplývá jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, svoji procesní povinnost nesplnili, neboť v jejich podání ze dne 15. 12. 2004 žádné podstatné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že mají na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy naléhavý právní zájem, uvedeny nejsou. Okresní soud uzavřel, že pokud žalobci hodlali dosáhnout v tomto řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy zápisu svého vlastnického práva k pozemku, který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1995, nebyl by rozsudek určující neplatnost kupní smlouvy, pokud by byl soudem vydán, způsobilým podkladem pro to, aby na jeho základě mohla být provedena změna v zápisu katastru nemovitostí.
Výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli stěžovatelé odvoláním. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 21 Co 324/2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že u tzv. žalob určovacích [§80 písm. c) o. s. ř.], kterou je žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. 2. 1995, je předpokladem úspěšnosti naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán jen tehdy, jestliže rozhodnutí je způsobilé odstranit stav právní nejistoty nebo ohrožení práva. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy není dán za situace, kdy žalobci žalobou sledují realizaci svého užívacího práva k předmětné parcele. Jejich stav právní nejistoty nebo ohrožení tohoto užívacího práva nemůže být posouzením platnosti kupní smlouvy mezi žalovanými odstraněn. Protože soud prvního stupně zamítl žalobu na určení po příslušném poučení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, bylo vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumával po stránce věcné, to je, zda kupní smlouva z důvodů tvrzených žalobci byla či nebyla uzavřena platně. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, když označené důkazy, ať již listinné či výpověďmi svědků, jako nadbytečné neprovedl a i odvolací soud rovněž k jejich provádění nepřistoupil, ale věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně dle ust. §219 o. s. ř., včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť jsou přesvědčeni, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a následně věc i nesprávně právně posoudil. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy není v jejich případě důvodná. Rovněž nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že ani ve svém podání ze dne 15. 12. 2004 nedoplnili svá tvrzení o skutečnosti, ze kterých vyplývá jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy a nesplnili tak svoji procesní povinnost.
Stěžovatelé vytýkají soudu prvního stupně nesprávné posouzení důkazů v jejich jednotlivostech i celku, v důsledku čehož byl prý nedostatečně zjištěn skutkový stav a dále i "konkrétní procesní pochybení", která však stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže nespecifikují. Soudy obou stupňů podle stěžovatelů pochybily tím, že věc po právní stránce uzavřely a dospěly k výše uvedenému závěru, který považují stěžovatelé za chybný. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že podanou žalobu uplatnili podle ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť prý je dostatečně průkazné, že mají na věci naléhavý právní zájem. Prokázali, že jejich naléhavý právní zájem má nezbytný aspekt právní, tzn., že tento naléhavý právní zájem má vliv na právní postavení nositele tohoto zájmu v jeho subjektivní právní sféře. Stěžovatelé jsou toho názoru, že existence naléhavého právního zájmu byla dostatečně doložena. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně věc nedostatečně posoudil, dospěl prý k nesprávnému právnímu závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení a pochybil též tím, že se nezabýval otázkou aktivní žalobní legitimace a nepřezkoumával žalobu po stránce věcné.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům, že obecné soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, pokud zamítly určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy. Úvahy obecných soudů o tom, že smyslem určovací žaloby je dosáhnout rozhodnutí, které by bylo způsobilé odstranit stav právní nejistoty nebo ohrožení práva, jsou správné. Lze přisvědčit i závěrům obecných soudů, že v daném případě žalobci neprokázali existenci předpokladu stanoveného v §80 písm. c) o. s. ř. S argumentací uvedenou v odůvodnění napadených rozsudků, se Ústavní soud ztotožňuje a odkazuje na ni.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obecným soudům vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, v důsledku čehož byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, a v návaznosti na to i vadné právní posouzení věci.
Za situace, kdy obecné soudy určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítly, nelze ani cestou ústavní stížnosti vznášet důkazní námitky, vztahující se k dokazování platnosti kupní smlouvy. Přesto Ústavní soud vzal v úvahu námitky uváděné v ústavní stížnosti a konstatuje, že při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti (nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 191/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 7, č. 1).
Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Oba obecné soudy se v projednávané věci ve svých rozhodnutích shodly na tom, že žalobci - ačkoli byli poučeni o povinnosti doplnit tvrzení o skutečnostech, z kterých vyplývá jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy - tuto procesní povinnost nesplnili. Svůj závěr soudy dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily a tato rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí obou obecných soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce spravedlivého procesu. Do závěrů obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu