ECLI:CZ:US:2006:3.US.158.06
sp. zn. III. ÚS 158/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. V. V., Dr.Sc., zastoupeného JUDr. Josefem Marečkem, advokátem se sídlem Týniště nad Orlicí, Mírové náměstí čp. 232, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2005 č. j. 24 Co 211/2005-336 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. prosince 2004 č. j. 7 C 141/2003-303, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2005 č. j. 24 Co 211/2005-336 a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2004 č. j. 7 C 141/2003-303, kterými byla porušena práva a svobody stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti znovu opakuje skutkové okolnosti předmětné věci, které již byly předmětem posouzení obecnými soudy obou stupňů a zdůrazňuje, že oba obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces především tím, že porušily ustanovení §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nesprávně zhodnotily provedené důkazy ve prospěch dřívější manželky stěžovatele (v původním řízení a dále jen "žalobkyně"), přičemž zejména soud prvního stupně údajně vůbec nevzal v úvahu závěry uvedené v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 12. 2003 č. j. 8 C 45/2003-58, jímž bylo rozvedeno manželství účastníků. Výše uvedený procesní postup, v němž podle názoru stěžovatele "paradoxně důkazy o chování žalobkyně, které se příčilo dobrým mravům, vyložil soud prvního stupně ve prospěch žalobkyně", považuje stěžovatel rovněž za porušení práva na rovnost účastníků řízení.
Tato nerovnost účastníků řízení se podle názoru stěžovatele projevila i při rozhodování soudu prvního stupně jak ve věci samé, tak i při rozhodování o povinnosti stěžovatele uhradit žalobkyni náklady řízení.
II.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ve věci žaloby o výživné manželky rozsudkem ze dne 16. 12. 2004 č. j. 7 C 141/2003-303 rozhodl tak, že uložil stěžovateli s účinností od 24. 7. 2003 platit na výživu žalobkyně částku 10 000,- Kč (výrok I. rozsudku), vzniklý nedoplatek za období od 24. 7. 2003 do 31. 12. 2004 v částce 172 580,- Kč byl stěžovatel zavázán zaplatit do jednoho měsíce od právní moci předmětného rozsudku (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal především za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. 12. 2003 sp. zn.. 8 C 45/2003 bylo manželství účastníků na návrh stěžovatele rozvedeno, přičemž v době rozhodování soudu prvního stupně nebyl rozsudek o rozvodu manželství dosud pravomocný.
Při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že účastníci řízení spolu od roku 2002 nevedou společnou domácnost a od července 2003 spolu nežijí, mají společnou vyživovací povinnost ke svému synovi, který studuje vysokou školu. Čistý měsíční příjem stěžovatele včetně výsluhového příspěvku činí kolem cca 40 000,- Kč, přičemž v roce 2003 bylo dále stěžovateli vyplaceno odchodné ve výši 174 000,- Kč. Oproti tomu žalobkyně pobírá pouze starobní důchod v přibližné výši 8 600,- Kč a ve dvou měsících roku 2003 si přivydělala částky dosahující v průměru 3 200,- Kč měsíčně. Přestože manželství účastníků nebylo v roce 2003 pravomocně rozvedeno, stěžovatel se odmítal podílet na nákladech na provoz domu ve společném jmění účastníků.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, že by přiznání výživného žalobkyni bylo v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině) proto, že by žalobkyně navazovala ještě před rokem 2002 či v jeho průběhu známosti s jinými muži a tím přispěla k rozvratu manželství, ale naopak z provedeného dokazování vzal soud za prokázané, že to byl stěžovatel, kdo za společného soužití se žalobkyní navázal známost s jinou ženou. Při stanovení výživného žalobkyni soud prvního stupně přihlédl jak k jejím potřebám, tak k výdělkovým možnostem a schopnostem stěžovatele, přičemž neopomněl zdůraznit, že jeho mimořádné výdaje spojené s činností vědeckého pracovníka a další jím namítané výdaje si může bez jakýchkoli problémů hradit z nemalého odchodného.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. 11. 2005 č. j. 24 Co 211/2005-336 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části o určení výživného 10 000,- Kč měsíčně za dobu od 27. 12. 2004 do budoucna a v této části řízení zastavil (výrok I.), ohledně výroku I. a V. rozsudek soudu nižšího stupně potvrdil (výrok II.) a ve výroku III. změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni dlužné výživné za období od 24. 7. 2003 do 26. 12. 2004 ve výši 171 000,- Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Odvolací soud svým rozhodnutím tak vyhověl návrhu žalobkyně, která vzala svoji žalobu zpět v části o zaplacení výživného za dobu po právní moci rozsudku o rozvodu manželství se stěžovatelem (tj. od 27. 12. 2004), a rozhodl jak bylo výše uvedeno. Skutkový stav věci byl podle názoru odvolacího soudu zjištěn soudem prvního stupně správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé. Tvrzení stěžovatele o údajných mimomanželských vztazích žalobkyně nebylo z provedených důkazů prokázáno, přičemž zejména výpověď svědkyně D. K. naopak potvrdila verzi žalobkyně o mimomanželském poměru stěžovatele. S těmito skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil a s odkazem na ustanovení §§135, 159a o. s. ř. nevyhověl návrhu stěžovatele na zopakování důkazu sdělením podstatného obsahu spisu sp. zn. 8 C 45/2003, neboť podle jeho názoru stanovená výše vyživovací povinnosti odpovídá požadavku na zásadně stejnou hmotnou úroveň manželů (§91 odst. 2 zákona o rodině). Protože v řízení nebyla prokázána žádná okolnost na straně žalobkyně, pro kterou by přiznání výživného manželce stěžovatele bylo v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K námitce stěžovatele o údajných mimomanželských vztazích žalobkyně, které měly být důvodem rozvratu jejich manželství, odvolací soud připomněl, že takové jednání za trvání manželství bylo dostatečně jasně prokázáno pouze u stěžovatele, který tak bezesporu podstatným způsobem porušil povinnosti manželů uvedené v ustanovení §18 zákona o rodině: být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, pomáhat si, společně pečovat o děti a vytvářet zdravé rodinné prostředí. Odvolací soud zdůraznil, že skutečné příčiny rozvratu manželství účastníků, jak lze zjistit z výše označeného rozsudku o rozvodu manželství, neměly původ v nevhodném chování žalobkyně, ale v neshodách účastníků o způsobu společného hospodaření.
III.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozsudkům obou obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v souvislosti se svým tvrzením o porušení svých práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) namítá rovněž porušení celé řady ustanovení občanského soudního řádu (§6, §18, věta první, §132, §153 odst. 1, §157 odst. 2, odst. 3, §219 a §224 odst. 1), kterých se měly označené obecné soudy dopustit buď přímo v průběhu pravomocně skončeného řízení, zejména v procesu dokazování, či v jeho závěru - při svém rozhodování.
Skutečným jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a z nich učiněnými právními závěry vyslovenými v napadených rozsudcích, přičemž stěžovatel v návrhu provádí vlastní (od obou obecných soudů odlišné) hodnocení provedených důkazů a z nich pak vyvozuje i jiný právní závěr.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud je ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, proto postup v soudním řízení, jakým je zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil ve svých rozhodnutích, jeho úkolem není posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť tato činnost přísluší soudům obecným, to vše ovšem za předpokladu, že nebylo porušeno konkrétní ústavně zaručené právo nebo svoboda účastníka řízení.
Není sporu o tom, že posouzení důvodů pro stanovení výživného manželky stěžovatele, jejich existence či neexistence a případný rozpor s dobrými mravy jsou zásadně věcí obecných soudů a není úlohou Ústavního soudu, aby do řešení těchto otázek zasahoval, pokud se ovšem obecné soudy ve svém postupu nedopustí zásadního excesu. Nespadá do pravomoci Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. sám posoudit skutkový stav již dříve zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval. Je tomu tak proto, že k provádění důkazů a k jejich hodnocení jsou podle Ústavy pověřeny právě soudy (čl. 90 Ústavy), přičemž soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Na základě tohoto principu soud v každé fázi řízení zkoumá, které důkazy, s ohledem na předmět řízení, je třeba provést a které nikoli. V případě, že soud nevyhoví důkazním návrhům stran, je povinen v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, z jakého důvodu provedení konkrétního důkazu odmítl, resp. proč považoval další doplnění dokazování za nadbytečné.
Ústavní soud vycházel i v předmětné věci z výše uvedených zásad a neshledal v postupu obou obecných soudů pochybení, které by znamenalo porušení práva na spravedlivý proces, resp. porušení čl. 90 Ústavy. Rozsah provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy byl dostačující pro rozhodnutí ve věci samé, přičemž odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování sdělením podstatného obsahu spisu sp. zn. 8 C 45/2003 bylo dostatečným způsobem vysvětleno jako nadbytečné právě pod zorným úhlem skutkových zjištění vyplývajících ze spisu sp. zn. 8 C 45/2003, z něhož v žádném ohledu nevyplývá pravdivost tvrzení stěžovatele o mimomanželských vztazích žalobkyně jako zřejmé příčině rozvratu manželství účastníků řízení. Tento závěr byl ostatně spolu s nenaplněním předpokladů uvedených v ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině důvodem vyhovění žalobního návrhu. Obecné soudy své rozhodnutí řádně odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.), takže z logické a přesvědčivé argumentace obou obecných soudů jasně vysvítá, jakými úvahami se obecné soudy při svém rozhodování řídily a na základě jakých skutkových zjištění dospěly ke svému právnímu závěru, jenž ve svém souhrnu plně respektuje smysl a účel výše označených ustanovení zákona o rodině, především pak zásadu uvedenou v ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině uvádějící, že hmotná a kulturní úroveň obou manželů má být zásadně shodná tak, aby byla zajištěna nejen jejich právní, ale i faktická rovnoprávná pozice v manželství.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani potud, pokud tento dovozuje porušení zásady rovnosti účastníků ze skutečnosti, že obecné soudy údajně akceptovaly tvrzení žalobkyně jako v zásadě věcně správná, avšak protichůdné argumentaci stěžovatele neuvěřily. Z odůvodnění napadených rozsudků je zřejmé, že obecné soudy vedle výslechu účastníků provedly celou řadu dalších důkazů, jako například výslech přítelkyně stěžovatele D. K., její dcery i dalších svědků, kteří neměli důvod vypovídat jen ve prospěch žalobkyně, přičemž věrohodnost těchto svědeckých výpovědí byla v několika případech ověřována či potvrzována listinnými důkazy. Za této situace nelze dovodit, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na rovné postavení v řízení. Neúspěch jedné ze stran sporu nelze v žádném ohledu považovat za porušení rovnosti účastníků řízení.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal, že by v pravomocně skončeném řízení či v napadených rozhodnutích obou obecných soudů byla porušena základní práva a svobody stěžovatele a čl. 90 Ústavy, jak tvrdí stěžovatel ve svém návrhu.
Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu