ECLI:CZ:US:2006:3.US.16.06
sp. zn. III. ÚS 16/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti HEI a.s. (dříve Dřevoprodej a.s.), se sídlem v Českých Budějovicích, U Pily 3, zastoupené JUDr. Václavem Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, č.j. 21Cdo 398/2005-97, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2004, č.j. 6 Co 2521/2004-76, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Označeným rozsudkem dovolací soud zamítl dovolání stěžovatele (v původním řízení žalobce) proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, a žalobu o zaplacení "smluvní pokuty" podle ujednání o tzv. konkurenční doložce zamítl. Oba soudy dospěly k závěru, že toto ujednání je neplatné, neboť staví účastníky (zaměstnavatele a zaměstnance) do nerovného postavení; závazku po stanovenou dobu (trvání pracovního poměru a dalších "365 dní" po jeho skončení) nevykonávat činnost totožnou s předmětem činnosti zaměstnavatele neodpovídal adekvátní hospodářský prospěch zaměstnance, a to nikoli jen výší peněžitého protiplnění (v částce pouze trojnásobku průměrného výdělku), nýbrž - a zejména - tím, že se jej zaměstnanci mělo dostat nikoli v průběhu trvajících omezení, ale až po skončení této doby, resp. až po zániku jeho závazku.
Stěžovatel má zato, že oba soudy porušily ústavní procesní principy, zejména jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a potažmo i principy uvedené v čl. 4; je přesvědčen, že jsou splněny podmínky, jež podle judikatury Ústavního soudu způsobují, že "nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod".
Stěžovatel opětovně předestírá argumentaci, uplatněnou již v dovolání, a poukazuje na to, že konkurenční doložka byla sjednána v době (17.12.2001), kdy zákoník práce nestanovil zaměstnavateli povinnost odměňovat dodržení zákazu konkurence; jestliže se přesto zavázal zaměstnanci (zde žalovanému) zaplatit za dodržení zákazu konkurence odměnu, pak "šel nad rámec požadavků zákona" a zcela bezpochyby vyhověl i závěrům dosaženým v soudní praxi, jakož těm, jež jsou vyjádřeny v "stěžejním" nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 192/95. Především v jejich duchu je též podle stěžovatele potřebné vykládat ustanovení §29 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 do 29.2.2004 (dále jen "zák. práce"), včetně podmínky, že převzetí závazků z konkurenční doložky "lze od zaměstnance spravedlivě požadovat", a dovozenému požadavku "vyváženosti práv a povinností" podle stěžovatele vyhovuje již to, že kompenzace za omezení podle konkurenční doložky byla sjednána ve výši korespondující smluvní pokutě při jejím nedodržení.
Jestliže obecné soudy uplatnily jiný právní názor, aplikovaly normy jednoduchého práva svévolně tak, míní stěžovatel, že "jim schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podle §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda dovolacím (odvolacím) soudem podaný výklad ustanovení §29 odst. 2 zák. práce nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V dané věci může jít jen o případ uvedené výkladové (a aplikační) "svévole", jíž se ostatně stěžovatel také výslovně dovolával.
Podle §29 odst. 2 zák. práce lze v pracovní smlouvě písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z dosud uvedeného plyne, že ústředním interpretačním problémem se v řízení před obecnými soudy stala otázka výkladu "podmínek", za nichž lze přijetí uvedených povinností od zaměstnance "spravedlivě požadovat".
Ani stěžovatel však nezpochybňuje právní názor, který zde soudy přijaly, že konkurenční doložkou nemůže být založen výlučně "jednostranný závazek ze strany zaměstnance", že je třeba mít na zřeteli "zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantovaných v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod", jakož i tomu odpovídající požadavek "na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají". Spor vede potud, že podle jeho názoru této "vyváženosti" bylo v posuzovaném ujednání o konkurenční doložce dosaženo, a to tím, že "smluvní pokuta" stíhající zaměstnance při nesplnění jeho závazku byla co do výše identická s odměnou, jež byla sjednána naopak pro případ, že zaměstnanec závazek z konkurenční doložky splnil. Oproti němu dovolací (resp. odvolací) soud požadoval, aby omezením zaměstnance odpovídaly takové povinnosti zaměstnavatele, jež jsou způsobilé přinést hospodářský prospěch zaměstnanci již "přímo v době trvání jeho závazku"; proto požadovanou "vyváženost" kompenzace ve výši smluvní pokuty (pouhého trojnásobku průměrného výdělku), splatné až po zániku zaměstnancova závazku, zajistit nemůže.
V rozsudku ze dne 11.4.2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněném pod č. 132/2002 v časopise Soudní judikatura, vyslovil Nejvyšší soud (pro zákonem výslovně neupravené poměry před 1.1.2001) názor, že ujednání o tzv. konkurenční doložce je svojí povahou vzájemným závazkem, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem; závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 1.11.1995, sp. zn. II.ÚS 192/95, jehož se dovolával stěžovatel, šlo o ústavněprávní konformitu dřívějšího závěru obecných soudů, že "konkurenční doložky" jsou v kolizi s §242 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce pro rozpor s obsahem a účelem zákona. Ústavní soud z tohoto pohledu hodnotil výběr mezi interpretačními alternativami normy jednoduchého práva a konstatoval, že napadená rozhodnutí, jež vycházejí z tohoto právního závěru, jsou - navzdory kogentnímu charakteru zákoníku práce - v rozporu s ustanoveními čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterých každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, a porušují zásadu rovnosti (vycházející z čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny) ve spojení se svobodou podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). Ústavní soud též - v obecné rovině - vyjádřil zásady, ze kterých je nutno vycházet, aby nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod; především je nezbytné k hodnocení "konkurenčních ujednání" přistupovat individuálně, neboť je zde na jedné straně výslovná úprava, týkající se "nekalosoutěžního chování a porušení obchodního tajemství, ochrany autorských práv, objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů", a na druhé straně jsou důležité takové ukazatele, jako je výše sjednané pokuty, délka doby pracovního poměru, délka doby závazku, povaha provozu atd. Ústavní soud výslovně nestanovil, že je nutné, aby součástí ujednání bylo i plnění, kterými je kompenzováno dodržování podmínek ze strany zaměstnance (respektive bývalého zaměstnance); šlo však jen o výčet demonstrativní, jež měl poskytnout základní východiska při tehdejší absenci samostatné zákonné úpravy "konkurenčních doložek".
Ustanovení §29 odst. 2 zák. práce co do podmínek, "za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat", se připodobňuje k normám s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejichž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) neobstojí. Tak je tomu např. tehdy, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kritéria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta).
Výkladu §29 odst. 2 zák. práce, jenž v něm zakotvenou podmínku vystihuje dovozenou "vyvážeností vzájemných práv a povinností" (viz shora), takový závěr nepochybně připínat nelze, a ostatně ani stěžovatel se k němu neuchyluje.
Pak již jde jen o to, zda této "vyváženosti" odpovídají práva a povinnosti dotčených subjektů, jež byla vskutku sjednána v posuzované konkurenční doložce, anebo ta, jež coby podmínku její platnosti, požadovaly sjednat v dané věci obecné soudy.
Pro hodnocení tohoto sporu v ústavněprávní rovině se - tím spíše - uplatní obdobná kritéria jako při vlastním - výše uvedeném ("podústavním") - výkladu §29 odst. 2 zák. práce. I zde k účinnému napadení obsahových podmínek platně sjednané konkurenční doložky, jež vymezily obecné soudy, je nezbytný závěr, že objektivně toto vymezení nemůže - vůbec - obstát. Přitom není samo o sobě rozhodné, že význam těch, jež soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy podané vymezení podmínek konkurenční doložky je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočuje ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli.
Tak tomu v dané věci není; neplatí, že podaný výklad ustanovení §29 odst. 2 zák. práce nemůže - hodnoceno z těchto hledisek - obstát.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však dovolací i odvolací soud užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, vycházejících z řádně vedeného procesu, včetně provedeného dokazování. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu