ECLI:CZ:US:2006:3.US.176.06
sp. zn. III. ÚS 176/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. J., právně zastoupené JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou AK se sídlem Španělská 6, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2005 č. j. 41 Cad 91/2004-23, a o návrhu na zrušení ust. §56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá .
II. Návrh na zrušení §56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 2. 2006, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 7. 2. 2006, 8. 2. 2006, a 16. 2. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2005 č. j. zn. 41 Cad 91/2004-23, a to pro porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení ust. §56c písm. a) zák. č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 114/1988 Sb."). Dále stěžovatelka s odkazem na její sociální poměry požadovala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů za zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2005 č. j. 41 Cad 91/2004-23 byla podle ust. §46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítnuta žaloba I. J. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") proti rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 2004 č. j. OV/odvol./5/04/Bej jako nepřípustná s ohledem na ustanovení §70 písm. f) s. ř. s., a na ust. §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb., podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o dávkách sociální péče a o mimořádných výhodách občanům těžce zdravotně postiženým podle §34 odst. 1 písm. a) až e).
II.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, a - aniž by se jakkoli zabýval meritem věci - dospěl k závěru, že podaný návrh není přípustný.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky, jak výše uvedeno. Stěžovatelka byla v uvedeném usnesení výslovně poučena, že proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost. Ač byla řádně poučena, kasační stížnost nepodala, což bylo potvrzeno na základě telefonického dotazu u Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že podmínka ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněna. Ústavní soud neshledal ani naplnění podmínek ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který jedině výjimečně umožňuje přezkoumat ústavní stížnost, aniž by byla splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnout.
K návrhu na zrušení §56c písm. a) zákona č. 114/1988 Sb. pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do rozhodování o návrhu vzneseném ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ust. §64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95). Ústavní soud proto tento návrh, podaný společně s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle §43 odst. 2 písm. b) a ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud konečně neshledal ani důvod vyhovět návrhu stěžovatelky, aby jí s ohledem na její sociální poměry byla přiznána náhrada nákladů na zastupování v řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Ústavní soud taktéž s ohledem na okolnosti případu neshledal, že by šlo o "odůvodněný" případ ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, kdy by bylo namístě uložit placení nákladů řízení, jež jinak zásadně nesou účastníci sami, jinému účastníkovi či vedlejšímu účastníkovi.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu