ECLI:CZ:US:2006:3.US.18.06
sp. zn. III. ÚS 18/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, č.j. 35 Co 302/2005-37, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8.2.1982, sp.zn. 5 T 4/82, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. zák., v tehdy platném znění, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců a trestu propadnutí věcí zabavených při domovní prohlídce. Na základě zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudní rehabilitaci"), byl tento rozsudek usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23.8.1990, sp. zn. Rt 244/90, zrušen a trestní stíhání stěžovatele zastaveno.
Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 5 T 4/82, rozhodl, že se stěžovateli podle §80 odst. 1 tr. řádu vrací věci v tomto usnesení vyjmenované; žádosti stěžovatele o fyzické předání těchto věcí však vyhověno nebylo s tím, že se v depozitu okresního soudu nenacházejí. Jelikož Ministerstvo spravedlnosti přípisem ze dne 22. 11. 2004 odmítlo požadavek peněžní náhrady, uplatnil stěžovatel odpovídající nárok (na zaplacení 13.900,-Kč) žalobou; Obvodní soud pro Prahu 2 ji zamítl rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 21 C 5/2005, s odůvodněním, že se stěžovatel měl náhrady domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích") a ke shodnému závěru dospěl v odvolacím řízení Městský soud v Praze, když rozsudkem ze dne 20. 9. 2005, č.j. 35 Co 302/2005-37, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Za rozhodné pokládal důsledky speciality zvláštních předpisů rehabilitačních, resp. restitučních; ty vylučují, aby nárok stěžovatele byl posouzen podle obecného zákona o odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a z hlediska uplatnitelného ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb. pak stěžovatelův nárok neobstojí.
S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, a pokládá jej za rozporný s výše uvedenými ustanoveními norem ústavního pořádku. Podle jeho názoru měla být jeho věc posouzena se zřetelem k vydanému rozhodnutí podle §80 odst. 1 tr. řádu podle zákona č. 82/1998 Sb., resp. zákona č. 58/1969 Sb.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen. Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší - zásadně - posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry (včetně eventuálních porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy nezasahuje v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem (které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva), ale až v případě, když jde zároveň o porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Maje toto na zřeteli, přezkoumal Ústavní soud napadený rozsudek z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná; její zjevná neopodstatněnost plyne především z povahy důvodů uplatněných stěžovatelem, jakož i z ustálené judikatury Ústavního soudu.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel byl účasten soudní rehabilitace dle zákona o soudní rehabilitaci; odsuzující rozhodnutí v jeho trestní věci bylo zrušeno a trestní stíhání zastaveno, a byl tedy zrušen i výrok o trestu propadnutí věci. Stěžovatel mohl být s ohledem na ustanovení §23 zákona o soudní rehabilitaci odškodněn pouze dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť, jak dovodil již Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1542/97 a Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 331/98, tento zákon má ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné. Proto v případech, na které dopadají zákony o soudní rehabilitaci a o mimosoudních rehabilitacích, se nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tyto zákony upravují. Stěžovatel nepožádal o vydání věcí podle zvláštních předpisů, případně o finanční náhradu v zákonem stanovených lhůtách, a proto nepřichází v úvahu odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím orgánů státu.
Z řečeného shrnutí je zřejmé, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly, pročež jejich opětováním stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené vymezení jeho funkcí v Ústavě nepřísluší.
Obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, jež splňují požadavky vyslovené v ustanovení §157 o. s. ř., a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
Je zjevné, že rozhodnutí obecných soudů navazují na rehabilitační řízení podle zákona o soudních rehabilitacích. Jestliže dle ustanovení §13 zákona o mimosoudních rehabilitacích lze poskytnout finanční náhradu za věci, které nelze vydat, jen v případě nemovitosti či celého majetku občana, je logický závěr, že odškodnění za jednotlivé propadlé věci zákon nepředpokládá. Odvolací soud podrobně vysvětlil, proč je nutné jej mít za akceptovatelný, a jaké je ratio podkladové právní úpravy.
Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; zjevně převažujícím názorem je, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k majetkové obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
Konkrétně - ve vztahu k zákonu o soudní rehabilitaci na straně jedné a občanského zákoníku a zákona č. 58/1969 Sb. (resp. zákona č. 82/1998 Sb.) na straně druhé - se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, v němž uzavřel, že "vzhledem k tomu, že zákon o soudní rehabilitaci má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné, má tento zákon - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou osobami oprávněnými žádat odškodnění, platí pro uplatňování a uspokojování nároků ve vztahu mezi nimi a státem zvláštní právní úprava, a to bez ohledu na to, který předpis je pro ně příznivější. V případech, na které dopadá restituční zákon, se tedy nelze proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků, než těch, které tyto speciální zákony upravují, a to za podmínek a způsoby stanovenými těmito zvláštními předpisy."
Shodně vyznívají i závěry, formulované Ústavním soudem ve věci, na niž bylo v řízení před obecnými soudy již poukazováno (sp. zn. III. ÚS 331/1998).
Lze tudíž uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2006
Jan Musil
předseda senátu