ECLI:CZ:US:2006:3.US.20.06
sp. zn. III. ÚS 20/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Mikulášem Touškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2005, č.j. 24 Co 164/2005-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označený rozsudek, který vydal odvolací soud v jeho občanskoprávní věci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na právní pomoc zaručené článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") jakož i právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 téhož předpisu a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluvy").
Stěžovatel se u obecného soudu (Okresního soudu v Semilech) domáhal určení, že je neplatná smlouva, kterou V. Č. převedla na J. a K. H. spoluvlastnický podíl k označeným nemovitostem, jejichž je druhým spoluvlastníkem. Neplatnost právního úkonu dovozoval z toho, že bylo porušeno jeho předkupní právo, a naléhavý právní zájem na tomto určení je podle jeho názoru dán proto, aby bylo zřejmé, s kým má vést řízení o zrušení a vypořádání dotčeného podílového spoluvlastnictví.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. dán není, neboť otázka platnosti kupní smlouvy je otázkou jen předběžnou pro právně relevantní určení existence vlastnického (spoluvlastnického) práva, již posoudí soud v již vedeném (jiném) řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, když se s právními úvahami soudu prvního stupně (o nedostatku naléhavého právního zájmu) ztotožnil, odkazuje nadto na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Vypořádal se i s dalšími námitkami stěžovatele, jmenovitě o údajné podjatosti soudkyně JUDr. Evy Pradáčové, o tvrzeně nepřípustné účasti zmocněnce stěžovatelovy protistrany (J. T.), a věnoval pozornost též výtce o neodůvodněných průtazích v řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především oponuje usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh (podle §30 o.s.ř.), aby mu byl ustanoven pro dané řízení zástupce. Podle jeho názoru podmínky pro ustanovení zástupce splněny byly (nešlo o "zřejmě bezúspěšné uplatnění práva"), a kdyby měl "erudovaného zástupce", mohl případně i změnit žalobu o určení tak, aby odpovídala "formalistickému požadavku" okresního soudu (o určení "vlastnictví k nemovitostem") anebo "případně lépe argumentovat", proč je namístě domáhat se neplatnosti smlouvy a nikoli určení vlastnictví. Stěžovatel setrval na názoru, že převodem podílu V. Č. bylo dotčeno jeho předkupní právo, důsledkem čehož je relativní neplatnost příslušné smlouvy, jíž je nutno se dovolat (§40a, §140 obč. zák.), a není proto správný závěr obecných soudů, že se touto otázkou třeba zabývat v jiném řízení, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu ČR - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci jde tedy o to, zda odvolacím soudem dosažený výsledek stěžovatelova sporu, vycházející z podaného výkladu ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř., nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté (obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze; není důvod (natož z ústavněprávních pozic) oponovat názoru, který byl v dané věci uplatněn, že "lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§80 písm. c/ o.s.ř.)", který vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozsudku (mimo jiných) ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaném pod č. 68/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Není ani důvod k pochybnostem, že obecné soudy znaly i další právní názory, jež jsou v soudní praxi, jakož i rozhodovací praxi Ústavního soudu, respektovány (viz kupř. rozsudek ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, uveřejněný pod č. 45/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77/2002 v časopise Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 3, č. 35, a další).
Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, je relevantní otázka, zda při jiné konstrukci žaloby (na "erudovaném" základě případného stěžovatelova zastoupení) o určení, by bylo možné o jejím úspěchu uvažovat.
Ústavní soud je toho názoru, že nikoli. Stěžovatel se především mýlí, domnívá-li se že relevantně reagoval na úkon spoluvlastnice před převodem jejího podílu, jestliže (jak se uvádí v rozsudku soudu prvního stupně) jí - pouze - dopisem sdělil, že "jeho strýc sehnal vážnou zájemkyni o koupi" s tím, že "ta mínila ...(spoluvlastnici) vykoupit" (srov. §605 obč. zák.). I kdyby zákonné předkupní právo uplatnil účinně, a bylo spoluvlastnicí skutečně porušeno, nastaly by jiné právní důsledky (srov. §603 odst. 3 obč. zák.), než ty, jež spočívají v tvrzené neplatnosti následné smlouvy o převodu spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2764/99, uveřejněný pod č. 72/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za těchto okolností ani "erudované" zastoupení by nemohlo vést k posílení procesní situace stěžovatele v (jinak) zahájeném řízení v tom smyslu, jenž byl podle stěžovatele naopak příčinou jeho neúspěchu. Není rovněž bez významu, že absence zastoupení byla v řízení založena (negativním) rozhodnutím podle §30 o.s.ř., proti kterému se stěžovatel neodvolal, a jemuž nelze vytknout nedostatek smysluplného odůvodnění. Oba obecné soudy - posuzováno v širším kontextu ochrany stěžovatelova právního postavení - též přiléhavě poukazovaly na existenci dalšího řízení, v němž stěžovatel vyjadřuje silnější vůli než v řízení předmětném, totiž svůj spoluvlastnický vztah ukončit.
Lze proto uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny zjevně nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil
předseda senátu