ECLI:CZ:US:2006:3.US.214.06
sp. zn. III. ÚS 214/06
Usnesení
III. ÚS 214/06
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele M. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Dokoupilem, advokátem se sídlem Dlouhá 138, 261 01 Příbram II, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005 sp. zn. 8 Tdo 1101/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2005 sp. zn. 9 To 17/2005 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. listopadu 2004 sp. zn. 1 T 48/2004, kterými byl stěžovatel pro blíže popsané jednání shledán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu zvýhodňování věřitele [§10 odst. 1 písm. c) ve spojení s §256a odst. 1, 3 tr. zák.], odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 75.000,- Kč s povinností jeho hrazení v měsíčních splátkách ve výši 25.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Ohledně nároku poškozených na náhradu škody došlo k jejich odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních.
K podanému dovolání [opřenému o §265b odst. 1 písm g) tr. řádu] Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem (§265k odst. 1 tr. řádu) z toho důvodu, že jej dílem v rozsahu námitek stran právního posouzení skutku neshledal opodstatněným a ve zbytku k výhradám stěžovatele majícím povahu skutkové polemiky konstatoval, že nespadají pod rozsah uplatněného (ani jiného zákonem vyjmenovaného) dovolacího důvodu; nicméně zjistil, že zákonné označení trestného činu, a to navzdory správnému (slovnímu) vyjádření v právní větě, bylo ve výroku rozsudku nalézacího soudu reflektováno (stěžovatelem nevytýkaným) nesprávným odkazem na příslušné zákonné ustanovení. Takto tedy Nejvyšší soud poukázal ve výroku svého rozsudku na ustanovení §256a odst. 1, 2 tr. zák., pročež ve vztahu k náhradnímu trestu odnětí svobody tento stanovil stěžovateli na tři měsíce.
Označeným rozhodnutím cítí se být stěžovatel dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že v jeho trestní věci došlo k nesprávnému skutkovému zjištění, když konkrétně zejména uvádí, že majetek společnosti JERICHO Příbram, spol. s r. o., postačoval v rozhodné době k úhradě všech jejích závazků, z čehož plyne, že nemohlo dojít ke spáchání odsouzeného trestného činu. Pokud se touto námitkou stěžovatele a jeho důkazními návrhy dovolací soud nezabýval, nemohl si učinit ani správný úsudek ohledně právního posouzení a podle stěžovatele nedostál své povinnosti založené dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud jeho rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak bylo zjištěno z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 1 T 48/2004 a obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného rozsudku, Nejvyšší soud přihlédl adekvátním způsobem k námitkám stěžovatele směřujícím do právního posouzení věci, s těmito se řádně vypořádal a ve zbytku ohledně skutkových zjištění poukázal na to, že k přehodnocování (přezkoumání) skutkového stavu není kompetentní. [Ze spisu obecného soudu nadto rovněž vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím právního zástupce prohlásil při veřejném zasedání dovolacího soudu, že návrhy na doplnění dokazování nemá (č. l. 1118).]
Pokud potom ostatní navrhovatelem uplatněné dovolací námitky obsahově směřovaly do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud v napadeném rozsudku (např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).
Stížnostní body v rozsahu, v němž nejsou výčtem dovolacích důvodů pokryty, tj. skutkové námitky, tedy předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (z povahy věci) být nemohly. Z řečeného podává se, že v tomto ohledu není jmenovanému soudu možno, vycházeje z jeho ex lege založené rozhodovací a v tom rámci omezené přezkumné pravomoci (§265b tr. řádu), vytýkat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak se tento domnívá.
V důsledku toho bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. dubna 2006