ECLI:CZ:US:2006:3.US.224.06
sp. zn. III. ÚS 224/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu Mgr. L. D. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 21. srpna 2003 č. j. 6 C 163/2001-124, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha -východ, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu doručeném Ústavnímu soudu dne 27. 2. 2006 napadl navrhovatel všechna výše označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody. Odvolacímu soudu navrhovatel vytýká porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Z návrhu a z připojených listin bylo zjištěno, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že navrhovateli (v dřívějším řízení žalovanému) bylo uloženo zaplatit žalobci částku 1 800 000,- Kč s 6% úrokem jako náhradu škody z pracovněprávního vztahu navrhovatele, neboť ten porušil své povinnosti zaměstnance (a rovněž předsedy dozorčí rady zaměstnavatele) tím, že nesplnil pověření svého zaměstnavatele k vybudování vzorkoven pro jeho zboží v Kanadě a v USA; ty však vybudovány nebyly, přičemž žalovanou částku, která mu byla postupně vyplacena jako záloha, nevyúčtoval a použil ji v rozporu se stanoveným účelem a předmětným pověřením.
Navrhovatel v odůvodnění návrhu uvedl, že proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 č. j. 23 Co 453/2003-165 ve smyslu písemného poučení podal dovolání, o němž bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto zamítavým rozsudkem ze dne 17. 1. 2006 č. j. 21 Cdo 247/2005-199.
K návrhu nebyla připojena plná moc advokáta JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., se sídlem Antala Staška 32, Praha 4. Výzva k odstranění vady návrhu zůstala však neúspěšná, neboť Ústavní soud obdržel (navíc po stanovené lhůtě) plnou moc s nepřípustnou substituční doložkou. Z tohoto důvodu Ústavní soud k podání doručenému Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2006 včetně vadné plné moci nepřihlédl a zabýval se z důvodu procesní ekonomie naplněním podmínky přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat Ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud v otázce posledního procesního prostředku před možností podat ústavní stížnost mnohokrát judikoval, že dovolání ze zákona přípustné [v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] se považuje za poslední procesní prostředek, který zákon o Ústavním soudu poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. V případě, že by bylo z možnosti přezkumu Ústavním soudem vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, v dané věci rozsudek Nejvyššího soudu ČR o zamítnutí dovolání, vedl by takový procesní postup nezbytně k vyloučení předmětného rozsudku dovolacího soudu ze sféry rozhodování Ústavního soudu, což ve své podstatě znamená porušení principu právní jistoty nejen účastníků pravomocně skončeného řízení, ale i zájmů třetích osob.
S ohledem na tyto závěry a výše předestřené okolnosti je Ústavní soud nucen o návrhu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout, jak je uvedeno ve výroku, neboť návrh v konečném důsledku ponechávající konečné rozhodnutí ve věci nedotčeno, není ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustný. Takto pojatý výklad ostatně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. IV. ÚS 58/95 nebo usnesení ze dne 31. 1. 2000 sp. zn. II. ÚS 25/2000).
Ústavní soud proto návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2006
Jan Musil
soudce zpravodaj