ECLI:CZ:US:2006:3.US.227.06
sp. zn. III. ÚS 227/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Louženského, Havlíčkova 416, 418 01 Bílina, správce konkursní podstaty úpadce ADVENA, spol. s r. o. "v likvidaci", se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Fibichova 77, IČ 49101846, právně zastoupeného JUDr. Pavlem Polákem, advokátem AK se sídlem Kamenný Vrch 5436, 430 05 Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005 č. j. 1 Ko 123/2005-277, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 2. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005 č. j. 1 Ko 123/2005-277, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005 č. j. 45 K 7/2004-257 byl zamítnut návrh věřitele Finančního úřadu v Mimoni na zproštění funkce správce konkursní podstaty Miloše Louženského (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel"). Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005 č. j. 1 Ko 123/2005-277 bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005 č. j. 45 K 7/2004-257 zrušeno, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že přestože Krajský soud v Ústí nad Labem do dnešního dne (tj. do okamžiku podání ústavní stížnosti) nerozhodl, je zřejmé, že povinností prvoinstančního soudu je respektovat právní názor odvolacího soudu. Ačkoli tedy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, je stěžovatel přesvědčen, že vyčkávání na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a následné podávání řádných a po té i mimořádných opravných prostředků nejenže by bylo pro stěžovatele samotného časově velmi náročné, ale po tuto dobu by nebyl stav právního vakua, který ohledně problému daňových povinností správce konkursní podstaty v právní praxi trvá, odstraněn. Stěžovatel má proto zato, že podmínky přípustnosti podané ústavní stížnosti jsou dány, neboť stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a současně je podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, jež je jejím předmětem, došlo.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Na základě dotazu u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rovněž z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 27. 9. 2005 vydal Krajský soud v Ústí nad Labem pod č. j. 45 K 7/2004-310 nové usnesení, kterým návrh věřitele Finančního úřadu v Mimoni na zproštění funkce správce konkursní podstaty Miloše Louženského opět zamítl (výrok pod bodem I.), a správci konkursní podstaty uložil, aby ve lhůtě do 31. 10. 2005 splnil v usnesení specifikované povinnosti (výrok pod bodem II.), s tím, že pokud správce nesplní povinnosti uvedené pod bodem II. výroku usnesení ve lhůtě stanovené soudem, může mu být uložena pořádková pokuta až do výše 100 000,- Kč, popř. může být zproštěn funkce (výrok pod bodem III.). Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel osobně převzal dne 1. 10. 2005. Toto rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a nabylo právní moci dne 12. 11. 2005.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
V předmětné věci stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2005 č. j. 1 Ko 123/2005-277, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2005 č. j. 45 K 7/2004-257, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení před krajským soudem měl stěžovatel možnost svá procesní práva, včetně v ústavní stížnosti obsažených námitek, v plné míře uplatnit. Ještě před podáním ústavní stížnosti vydal Krajský soud v Ústí nad Labem pod č. j. 45 K 7/2004-310 nové usnesení, proti němuž bylo opět přípustné odvolání. V případě tedy, že by stěžovatel s rozhodnutím krajského soudu nebyl spokojen, měl k dispozici tento řádný opravný prostředek. Této možnosti však stěžovatel nevyužil, a nevyčerpal tak v předmětné věci všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, když za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2006
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj