ECLI:CZ:US:2006:3.US.233.06.1
sp. zn. III. ÚS 233/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. B., zastoupeného JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Hustopeče, Bratislavská 25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2005 sp. zn. 19 Co 358/2004, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podaném návrhu, který i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2005 sp. zn. 19 Co 358/2004, a uvádí, že napadeným rozsudkem označeného soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti, zásahu do výše označených práv a svobod se měl odvolací soud dopustit tím, že porušil zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť tento soud se ve svém rozhodnutí nezabýval hodnocením všech v řízení provedených důkazů, včetně důkazů listinných, ale pouze výpověďmi v odvolacím řízení slyšených svědků B., B., R. a Ing. H., přičemž stěžovatel s hodnocením jejich svědeckých výpovědí, tak jak bylo provedeno odvolacím soudem, nesouhlasí. Stěžovatel v této souvislosti zejména namítá, že odvolací soud pochybil, pokud posoudil svědeckou výpověď jeho otce jako nevěrohodnou z důvodu jeho příbuzenského vztahu ke stěžovateli.
Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud zhodnotit veškeré v řízení provedené důkazy, ať již svědčily v jeho prospěch či neprospěch a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu konkrétní skutková zjištění soudu prvního stupně nepřevzal, protože pokud tak neučinil, zatížil své rozhodnutí projevem libovůle, které je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
II.
Ústavní soud si vyžádal zapůjčení spisu vedeného Městským soudem v Brně pod sp. zn. 33 C 209/98, z něhož zjistil následující skutečnosti:
V předmětné věci rozhodoval Krajský soud v Brně již dříve, a to rozsudkem ze dne 8. 10. 2003 č. j. 19 Co 60/2002-75, jímž tento soud změnil výrok nalézacího soudu, kterým bylo žalobě stěžovatele zčásti vyhověno a v této části žalobu zamítl. Označený rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a nálezem ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil, přičemž v odůvodnění nálezu zdůraznil, že "je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval". Ústavní soud dospěl v této souvislosti k závěru, že Krajský soud v Brně vytýkaným postupem porušil práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a porušením základních zásad důkazního řízení - zásady ústnosti a přímosti - porušil i čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V návaznosti na nález Ústavního soudu odvolací soud při jednání o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně vyslechl svědky: Ing. M. H., J. R., O. B. a Z. B. Právní zástupkyně stěžovatele v závěrečné řeči odkázala na písemné vyjádření k odvolání žalovaného a v něm uvedené důvody.
Krajský soud v Brně po takto doplněném dokazování rozsudkem ze dne 2. 11. 2005 č. j. 19 Co 358/2004-98 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV. tak, že žalobu stěžovatele, aby žalovaný byl povinen zaplatit stěžovateli částku 46 930,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 30. 3. 1996 do zaplacení, zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud změnil i ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že základem projednávaného sporu je posouzení, zda vady na díle zhotoveném stěžovatelem byly či nebyly náležitě odstraněny a v souvislosti s touto skutečností pak zjištění důvodnosti nároku stěžovatele na doplacení ceny za vyhotovené dílo.
Při posouzení první otázky vycházel odvolací soud jak ze zápisu ze dne 17. 5. 1995, který nebyl stranami sporu zpochybněn, tak i z výpovědí svědků slyšených při jednání odvolacího soudu dne 26. 10. 2005, a dospěl k závěru, že vady uvedené v zápise ze dne 17. 5. 1995 nebyly odstraněny. K prokázání opačného tvrzení, že sice vady byly odstraněny, ale vady na díle vznikly v důsledku dalších prací konaných na stejné stavbě, nebyly navrženy žádné důkazy, proto odvolací soud toto tvrzení nepovažoval za prokázané. Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že "dílo zhotovené stěžovatelem vykazovalo vady a nebylo prokázáno, že by dílo bylo řádně a bez vad předáno (ve smyslu §554 odst. 1 obchodního zákoníku), a proto stěžovateli nevznikl nárok na cenu provedeného díla (§548 odst. 1 obchodního zákoníku). Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že stavba byla zkolaudována, neboť předmětné vady nebránily užívání stavby jako takové."
III.
Po zvážení námitek stěžovatele o porušení ústavně zakotvených práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů České republiky, z tohoto důvodu mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené v pravomocně skončeném řízení obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožnil. Ústavní soud respektuje zásadu minimalizace zásahů do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud tyto orgány veřejné moci ve své činnosti dodržují hranice hlavy páté Listiny.
Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 57/04, tj. že se odvolací soud při svém rozhodování nezabýval listinnými důkazy, které provedl soud prvního stupně (dopis stěžovatele ze dne 30. 8. 1995, faktura č. 4/95 ze dne 4. 5. 1995) a na jejichž základě žalobě stěžovatele vyhověl, a dále vyslovuje pochybnost o správnosti provedeného hodnocení svědeckých výpovědí.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 57/04 zdůraznil, že ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. umožňuje odvolacímu soudu přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. může tento soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně v případech, v nichž soud prvního stupně na základě správně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům. Na základě citovaných zákonných ustanovení pak Ústavní soud dovodil, že skutková zjištění je dovoleno činit pouze soudu, který důkaz provedl, je však nepřípustné, aby odvolací soud postupoval způsobem stejným, jako tomu bylo při jeho rozhodování ze dne 8. 10. 2003, tj. aby hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně jinak, aniž by je sám předtím zopakoval.
V nyní projednávané věci odvolací soud posoudil předmětnou věc skutkově odlišně s ohledem na hodnocení výpovědí svědků slyšených v odvolacím řízení. Pokud tento soud v odůvodnění rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důvodů neuvěřil svědeckým výpovědím svědků Brzobohatého a Buriana, které byly v zřejmém rozporu s výpověďmi svědků Rajchla a Ing. Hošny, přičemž při jejich svědecké výpovědi postupoval ve smyslu ustanovení §126 odst. 2 o. s. ř., nelze považovat takové rozhodnutí ani za porušení §132 o. s. ř., ani za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud v odůvodnění předmětného rozhodnutí respektoval ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
Odvolací soud založil svůj odlišný právní názor dále na ustanoveních obchodního zákoníku (§554 odst. a §548 odst. 1) z nichž především vyvodil, že žalovaný dílo zhotovené stěžovatelem řádně reklamoval, tato reklamace nebyla vyřízena zákonu odpovídajícím způsobem - vady díla nebyly nikdy odstraněny, proto stěžovateli, i s ohledem na oběma stranami nezpochybněné znění smlouvy o dílo, nemohl vzniknout nárok na uhrazení doplatku sjednané ceny, a to bez ohledu na další vstřícná jednání žalovaného, který ostatně, a to jednoznačně vyplývá i z jeho dopisu ze dne 30. 8. 1995, vždy podmiňoval finanční vyrovnání kladným vyřízením své reklamace.
Z jakého důvodu nebylo možno považovat sjednané dílo za řádně převzaté, ostatně podrobně vysvětlil odvolací soud v napadeném rozsudku, když zdůraznil, že pokud užívání celé stavby nebránily vady na pasířských pracích dodaných stěžovatelem, není možno kolaudaci předmětné stavby a její odevzdání do užívacího režimu považovat za zhojení vad díla - jinak samostatné dodávky.
Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele o porušení ústavnosti v projednávané věci a ze všech výše uvedených důvodů stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu