ECLI:CZ:US:2006:3.US.237.06.1
sp. zn. III. ÚS 237/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. L., zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 12. 2005, č.j. 13 Co 619/2005-155, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90, 95 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Z připojeného rozhodnutí, jakož i ze spisu okresního soudu v Klatovech sp. zn. 7 C 160/2003, se podává, že soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (Statku Sobětice, spol. s r.o.) částku 16.998,80 Kč z titulu poplatku z prodlení z dlužného nájemného, a odvolací soud tento výrok stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Oba soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že vedlejší účastník je v rozhodném právním vztahu pronajímatelem a stěžovatelka nájemcem bytu, k němuž je žalované příslušenství nájemného vztaženo (v domě č. p. 29 v Lubech).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obšírně popsala průběh občanskoprávního sporu, obsah v něm vydaných rozhodnutí, jakož i námitky, které v řízení uplatňovala. Ty znovu opakuje, a především odvolacímu soudu vytýká, že "se nezabýval tím, že předmětný byt nemůže mít dva nájemce" (čímž míní sebe i vedlejšího účastníka), majíc za to, že zde odvolací soud vyjádřil vnitřně rozporný předpoklad; opětovně pak stěžovatelka tvrdí, že nájemkyní bytu byla jen ona, vedlejší účastník pak není ani v postavení pronajímatele (nájemní vztah vznikl mezi ní a právnickou osobou od vedlejšího účastníka odlišnou), pročež vůči němu neměla povinnost k úhradě nájemného, a tím ani jeho (žalovaného) příslušenství. Současně stěžovatelka vznesla řadu výhrad procesní provenience.
Odvolací soud ve vyjádření k ústavní stížnosti dal najevo, že ji nepokládá za důvodnou a dovozoval, že k namítaným porušením základních práv stěžovatelky v řízení nedošlo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavněprávním požadavkem však je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika učiněných skutkových zjištění, realizovaných procesních postupů a právního posouzení věci obecnými soudy.
Ohledně hodnocení provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - opakovaně připomíná, že není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. výtky z "přepjatého formalizmu").
Nic takového však v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině procesní (skutkové) ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to zásadně uplatněním námitek, jež jim adresovala, resp. mohla adresovat, již dříve (v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu - oproti tomu - přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch jednotlivých dílčích výroků soudy uplatnily za excesivní (svévolné) pokládat - a to nikterak - nelze.
Stěžovatelka přehlíží dvojí: za prvé, že zaujmout postavení pronajímatele lze nejen tím, že určitý subjekt je účastníkem konkrétní smlouvy o nájmu, nýbrž i tím, že nový subjekt do postavení původního pronajímatele cestou hmotněprávní sukcese vstoupí (právě to bylo soudy dovozeno), a za druhé, že není vyloučeno, že pronajimatelem je subjekt, jehož právo k bytu je odvozeno od jiného (viz kupř. ustanovení §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Z uvedeného plyne, že z opaku vycházející výhrady stěžovatelky neobstojí ani v rovině podústavního práva, s níž ostatně byly spjaty, natožpak aby v nich bylo možné spatřovat relevantní podnět k přesahu ústavněprávnímu.
Rovněž v rovině podústavního práva neobstojí (a z pohledu ústavněprávního jsou bezcenné) stěžovatelčiny námitky procesního charakteru, jmenovitě o změně návrhu a jeho opakování, o údajném nerovném účastenském postavení, "protahování" sporu vedlejším účastníkem apod. Ústavní soud zde žádná pochybení neshledává, a tento závěr - ve vztahu k uplatněným námitkám - pokládá za evidentní.
Na vysvětlenou stěžovatelce se poznamenává, že pro hodnocení procesních postupů vedlejšího účastníka není nikterak významné, že dobrovolně plnila před vydáním platebního rozkazu; důležité je, že se tak stalo až poté, co vedlejší účastník podal žalobu. Stojí za to též připomenout, že stěžovatelka v původním vyjádření k žalobě aktivní legitimaci vedlejšího účastníka nezpochybňovala, a okolnost, že od roku 2001 mu nájemné neplatila vysvětlila tím, že její komplikovaná osobní situace jí to neumožňovala.
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu