ECLI:CZ:US:2006:3.US.240.06.1
sp. zn. III. ÚS 240/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Čs. Legií 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, č.j. 21 Cdo 446/2005-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud v dovolacím řízení zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2004, č.j. 40 C 82/2002-123, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10 .2004, č.j. 16 Co 202/2004-137, a věc (v níž stěžovatel vystupoval jako žalobce) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel má za to, že dovolací soud napadeným rozsudkem, jímž zvrátil jemu příznivá rozhodnutí soudů nižších stupňů, porušil čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, větu prvou, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, větu první, Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatel oponuje posouzení otázky, jaký vliv na nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle §61 a násl. zák. práce má okolnost, že výplata přiznaného starobního důchodu byla později zastavena a uložena povinnost dávky dosud vyplacené vrátit; podrobně uvádí, proč není správný dovolacím soudem vyjádřený názor, že "důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, ... jsou nerozhodné".
Do dne podání ústavní stížnosti rozhodl již soud prvního stupně stěžovateli nepříznivým rozhodnutím (ze dne 12. 1. 2006), vázán právním názorem dovolacího soudu, proti němuž podal odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.), není ústavní stížnost přípustná.
Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavní soudu se v dané věci uplatnit nemůže, neboť stěžovatel nenapadá rozhodnutí (soudu prvního stupně), jež bylo v době podání ústavní stížnosti již vydáno, a proti kasačnímu rozhodnutí je z povahy věci použít nelze (nejde o rozhodnutí "konečné").
Nepřípustnou ústavní stížnost Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavní soudu odmítl.
Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj