ECLI:CZ:US:2006:3.US.242.06
sp. zn. III. ÚS 242/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti ACCOUNT systém s. r. o., IČ: 25853686, se sídlem Lidická 2401/24, 746 01 Opava, právně zastoupené Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem AK se sídlem Zachova 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005 č. j. 13 Co 273/2005-73, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 3. 2006, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. 3. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005 č. j. 13 Co 273/2005-73 a to pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, a dále čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005 č. j. 13 Co 273/2005-73 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2005 č. j. 17 C 432/2003-54, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu společnosti ACCOUNT systém s. r. o., (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalované Československé obchodní bance, a. s. se sídlem v Praze 1, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 14 967,- Kč s příslušenstvím, a kterým soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Dále rozhodl odvolací soud o nákladech odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 21. 9. 2001 Československá obchodní banka a. s., na základě exekučního příkazu Finančního úřadu v Třinci ze dne 12. 9. 2001 č. j. 63860/01/364922/6326, kterým byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky na peněžní prostředky obchodní společnosti Uč-Da-Po spol. s. r. o., odepsal z účtu stěžovatele částku 80 143,64 Kč ve prospěch Finančního úřadu v Třinci. Proti daňovému příkazu vznesla Československá obchodní banka a. s., námitku, že tento účet nepatří povinnému, ale právě žalobci. Podanou námitku finanční úřad zamítl. Dne 5. 4. 2002 finanční úřad exekuční řízení zastavil. Žalobou ze dne 22. 5. 2002 se stěžovatel po Československé obchodní bance a. s. (dále jen "peněžní ústav"), domáhal nahrazení škody ve výši 14 967,- Kč s příslušenstvím, která mu vznikla tím, že peněžní ústav neoprávněně zablokoval jeho účet a odepsal z něj finanční prostředky ve prospěch finančního úřadu.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v souladu s ust. §303 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je možné nařídit a provést výkon rozhodnutí jen ohledně pohledávky z účtu, jehož vlastníkem je povinný. Pokud tedy je nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu, jehož vlastníkem není povinný, vzniká nejen nutnost takový výkon rozhodnutí podle ust. §268 odst. 1 písm. b) resp. h) o. s. ř. zastavit, ale zároveň tím peněžnímu ústavu nevzniká povinnost takový výkon rozhodnutí vůbec provádět. V opačném případě je vůči klientovi peněžního ústavu porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny. Toho se podle stěžovatele peněžní ústav nemůže zbavit jen tím, že proti exekučnímu příkazu, kterým byla exekuce nařízena, podá námitku. V daném případě, uvádí stěžovatel, peněžní ústav přikročil k provádění exekuce ohledně uvedené pohledávky z účtu stěžovatele, ačkoli věděl, že stěžovatel není povinným - daňovým dlužníkem. Stěžovatel dále uvádí, že peněžní ústav změnil exekuční příkaz tak, že jako dlužníka v něm označil stěžovatele. Tím podle stěžovatele peněžní ústav porušil své povinnosti i podle ust. §710 obch. zák., které pro něj vyplývaly z titulu smlouvy o běžném účtu, kterou měl se stěžovatelem uzavřenou. Tímto postupem peněžního ústavu vznikla stěžovateli škoda, jejíhož nahrazení se stěžovatel domáhal. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na povinnost obecných soudů poskytnout ochranu právům ve spravedlivém procesu, na jejich povinnost zabývat se nejen všemi důkazními návrhy účastníků řízení, ale i jejich tvrzeními a argumenty, na požadavek předvídatelnosti rozhodnutí obecných soudů, a to jak s ohledem na vše, co v řízení vyšlo najevo, tak především s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi, reprezentovanou především rozhodnutími nejvyšších soudních instancí. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v daném případě v odvolání argumentoval právním názorem v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 21 Cdo 1774/99, 20 Cdo 681/2001, 35 Odo 801/2002, 20 Cdo 2501/2004, 21 Cdo 1284/2002), který je podle stěžovatele opačný od názoru obecných soudů a zcela dopadá na posuzovaný případ. Odvolací soud na to reagoval tím, že označil odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně za zcela správné a přesvědčivé, neboť peněžní ústav postupoval zcela v souladu s ust. §73 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zachoval se tak jediným možným a zákonným způsobem. Z tohoto odůvodnění rozsudku, ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podle stěžovatele není zřejmé, proč obecné soudy považovaly za nesprávný právní názor, že peněžní ústav neměl podle zákona exekuci vůbec provádět, který zastává ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud ČR. Stěžovatel je přesvědčen, že při posuzování, zda peněžní ústav porušil své právní povinnosti vůči stěžovateli, obecný soud vycházel formalisticky pouze ze znění ust. §73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., aniž by toto ustanovení dal do kontextu úpravy výkonu rozhodnutí jako celku, a ústavních zásad, které na ně dopadají. Přitom zde obecný soud zcela ignoroval poukaz stěžovatele na ustálenou judikaturu v dané věci, a jeho rozhodnutí tak bylo pro stěžovatele překvapivé.
II.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nebyl naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu žalovaného, a sice porušení právní povinnosti. Porušení právní povinnosti žalovaného mělo spočívat v tom, že neoprávněně zablokoval na základě exekučního příkazu Finančního úřadu v Třinci ze dne 12. 9. 2001 účet žalobce a odepsal z něj finanční prostředky, ač tento exekuční příkaz směřoval proti daňovému dlužníku, spol. Uč-Da-Po, s. r. o., a nikoli proti žalobci. V řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný postupoval zcela v souladu s ust. §73 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a zachoval se jediným možným a zákonným způsobem, totiž podal proti exekučnímu příkazu námitky právě z toho důvodu, že majitelem účtu je jiný subjekt, než daňový dlužník. Finanční úřad v Třinci však tyto námitky žalovaného zamítl s tím, že účet, k jehož zablokování došlo, patří povinnému. Vzhledem k tomu, že se tedy žalovaný zachoval v souladu se zákonem a protiprávního jednání se nedopustil, je podle odvolacího soudu zcela bez významu zkoumat naplnění dalších zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu podle ust. §420 obč. zák., neboť již nenaplnění tohoto předpokladu odpovědnost žalovaného za případnou škodu, která žalobci vznikla, vylučuje, a ve vztahu k výsledku řízení by bylo zcela bez významu. Na výsledku řízení by podle odvolacího soudu nemohlo nic změnit ani provedení dalších důkazů, které navrhoval žalobce. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, když i odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně shledal podrobným a přesvědčivým.
S uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje. Tyto závěry nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje. V nyní projednávané věci se stěžovatel podanou žalobou po žalovaném peněžním ústavu domáhá náhrady škody, která mu vznikla v důsledku toho, že peněžní ústav na základě exekučního příkazu zablokoval peněžní prostředky na účtu stěžovatele, ačkoli tento v exekučním řízení nebyl povinným. Stěžovatel je přesvědčen, že to byl právě žalovaný peněžní ústav, který svým postupem stěžovateli škodu způsobil. V předmětné věci je však třeba přisvědčit obecným soudům, že peněžní ústav postupoval v souladu se zákonem, svou povinnost neporušil, a proto nebyly naplněny předpoklady jeho odpovědnosti za škodu.
Stěžovatel přehlíží, že názor, obsažený v rozhodnutích Nejvyššího soudu (na něž odkazuje), že nelze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem není povinný, obsahuje požadavek adresovaný soudu, který rozhoduje o návrhu na nařízení exekuce; jeho důsledkem je, že soud takový návrh oprávněného zamítne. Jestliže však mu přesto vyhoví, pak povinnosti peněžního ústavu stanovené zákonem (zejména v §304 a §307 o. s. ř.) tím dotčeny být nemohou, ledaže by exekuce byla zastavena [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Obiter dictum lze dodat:
Pokud se stěžovatel hodlal v občanskoprávním sporném řízení domáhat náhrady škody vzniklé "zablokováním" peněžního účtu, bylo na něm, aby sám zvážil, na základě jakého hmotněprávního titulu takový tvrzený nárok založí a aby v žalobě určil, kdo je pasivně legitimován. Soud nemůže procesní stranu o těchto skutečnostech poučovat, protože by tím porušil zákonný princip rovnosti soudních stran a zpochybnil by nestrannost soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu