ECLI:CZ:US:2006:3.US.25.06
sp. zn. III. ÚS 25/06
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 14. prosince 2006 sp. zn. III. ÚS 25/06 ve věci ústavní stížnosti D. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 4 Tz 128/2005, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ve prospěch obviněného stěžovatele ministrem spravedlnosti.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2005 sp. zn. 4 Tz 128/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení, kterým Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona, podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného (stěžovatele) proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 1994 sp. zn. 31 T 21/94.
Tímto usnesením bylo trestní stíhání stěžovatele pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách (§269 odst. 1 trestního zákona; dále jen "tr. zákon") podmíněně zastaveno (podle §307 trestního řádu; dále jen "tr. řád") a stanovena zkušební doba v trvání dvou let (§307 odst. 2 tr. řádu). Dalším usnesením téhož soudu (ze dne 20. 11. 1996 sp. zn. 31 T 21/94) bylo následně rozhodnuto (§308 odst. 1 tr. řádu) tak, že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil.
Ve výše zmíněné stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítal, že okresní soud rozhodl o podmíněném zastavení trestního stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněného") přesto, že mu byl znám rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 1993 sp. zn. 4 T 100/1993, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 tr. zákona, jehož se dopustil v lednu roku 1993, a za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Se zřetelem k dalším skutečnostem, jež ministr spravedlnosti přednesl, se v případě dalšího trestního stíhání jednalo o stíhání pro skutek, pro který již stěžovatel byl pravomocně odsouzen, pročež mělo být trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno. Na tom podle jeho názoru nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně rozhodl okresní soud (podle §308 odst. 1 tr. řádu), že se stěžovatel ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání osvědčil, a že tím nastaly účinky zastavení trestního stíhání.
Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl. Souhlasil sice, že trestní stíhání proti stěžovateli nemělo být vůbec zahajováno, a bylo-li, mělo být zastaveno z důvodu, že obviněný byl pro totožný skutek v minulosti již odsouzen, položil však důraz na to, že v jeho rámci nebyla meritorně konstatována vina a nebyl ani uložen trest. Trestní stíhání zde bylo skončeno aplikací tzv. odklonu, jímž podmíněné zastavení trestního stíhání podle ustanovení §307 a násl. tr. řádu je, a v situaci, kdy se stěžovatel posléze osvědčil ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, byl podle jeho názoru ve své podstatě nastolen obdobný právní stav, jehož dosažení se ministr spravedlnosti podáním stížnosti pro porušení zákona domáhal.
Nejvyšší soud dále (s odkazem na usnesení ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000) uvedl, že při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém posuzovaném případě musí sice převážit zájem na plné zákonnosti a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí, ale tento zájem může převážit pouze při závažných a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát. Kritériem pro určení míry zájmu na zákonnosti a zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti takového rozhodnutí je podle názoru Nejvyššího soudu okolnost, že jde o zásadní a podstatné vady, kdy na právní moci není možné trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. O takovou situaci nejde, a proto je namístě dát přednost zájmu na stabilitě rozhodnutí před zájmem na nápravě pochybení, jelikož napadené rozhodnutí v konečném důsledku nepředstavuje zhoršení stěžovatelova postavení.
S tímto závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí. Má za to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí stírá rozdíl mezi "napraveným pachatelem a bezúhonným občanem", což může mít v budoucnu negativní dopad na různá hodnocení jeho osoby. Namítá, že Nejvyšší soud, ačkoli uznal nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení, nadřadil zájem na stabilitě rozhodnutí nad zájmem na důsledném uplatnění zásady "ne bis in idem" v rozporu s názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. 2. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 19/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19, vyhlášen pod č. 38/1999 Sb.), podle něhož zásada "ne bis in idem" stojí nad všemi ostatními pravidly trestního řízení. Tím, že ponechal nedotčené rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tuto zásadu porušil a jeho rozhodnutí je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); diskvalifikuje jej též z možnosti uplatnit právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, což podle jeho mínění zakládá další kolizi s čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, v němž se příslušný předseda senátu odvolal na obsah napadeného rozhodnutí; ministr spravedlnosti se s ústavní stížností ztotožnil s tím, že podle jeho názoru Nejvyšší soud vyložil dosah zásady "ne bis in idem" nepřípustně restriktivně. Jelikož z těchto vyjádření nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud ve svých závěrech vycházel, nebyla zasílána stěžovateli k replice; všichni účastníci přitom vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu, přihlížeje ke své ustálené judikatuře, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V dané věci není sporu o skutkových okolnostech případu ani o tom, že trestní stíhání stěžovatele, vedené proti němu v roce 1993 pro opětovné nenastoupení vojenské základní služby, nemělo být vůbec zahájeno. V tomto ohledu Ústavní soud považuje odůvodnění Nejvyššího soudu za vyčerpávající a stěžovatel sám s těmito závěry souhlasí.
Zásadní otázkou pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení ve věci stížnosti pro porušení zákona je, zda Nejvyšší soud postupoval správně, když přes vyslovenou kritiku usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti zamítl, odvolávaje se na obecné principy rozhodování o tomto mimořádném opravném prostředku, zdůrazňuje prioritu zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí.
K argumentaci Nejvyššího soudu je vhodné předně uvést, že jeho odkaz na (vlastní) usnesení ze dne 24. 1. 2001 sp. zn. 7 Tz 290/2000 neobstojí již proto, že jej jako nepřiléhavý posoudil Ústavní soud již v nálezu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 290/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 221) a totéž platí i o odkazu na usnesení v obdobné věci A. W., sp. zn. 4 Tz 14/2005, neboť je uvedeným nálezem Ústavní soud zrušil.
Důležité je, že závěry, vyslovené ve zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 290/05, se uplatní i v posuzované věci.
Ústavní soud tedy opakuje, že je podle jeho názoru i v daném případě "nepřijatelné, aby rozhodnutí, jež bylo prohlášeno za nezákonné a současně za porušující základní lidská práva a svobody, bylo ponecháno i nadále v platnosti s obecným odkazem na zájem na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona". Opětovně platí, že "nelze souhlasit ani s názorem ... podle kterého se v posuzovaném případě nejedná o takovou vadu, která představuje závažné porušení zákona a kterou by nebylo nutné napravovat v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Naopak...a to i vzhledem k rozsáhlé judikatuře (Ústavního soudu) ve věci tzv. odpíračů vojny, se o podstatnou vadu řízení jedná, a proto měla být rozhodnutím Nejvyššího soudu napravena".
Není pochyb, že trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno nepřípustně ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, a mělo být podle tohoto ustanovení (coby výraz zásady "ne bis in idem") též zastaveno, a nikoli (až) uplatněním zásady obsažené v §308 odst. 1 a 3 tr. řádu. Přednost zájmu na stabilitě a nezměnitelnosti rozhodnutí v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona nelze dát v případech, když napadeným rozhodnutím byla zasažena ústavně garantovaná práva. Právě o takové právo zde jde, pakliže čl. 8 odst. 2 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Je totiž zřejmé, že "způsob, který stanoví zákon", zahrnuje logicky i tu podmínku přípustnosti trestního stíhání, již negativně vyjadřuje zmíněné ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. Hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí (srov. §266 tr. řádu) pak nemůže být závislé na nepředjímatelných pozdějších okolnostech (určité kvalitě následného chování obviněného, existenci rozhodnutí, že se obviněný osvědčil apod.) a nemůže být ani významné, rozhoduje-li Nejvyšší soud před uplynutím zkušební lhůty či potom; v rovině základních lidských práv stěžovatele je nepřehlédnutelný rozdíl mezi účinky zastavení trestního stíhání podle §308 odst. 1 a 3 tr. řádu a zastavením trestního stíhání bez dalšího, podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. V prvním případě účinky zastavení trestního stíhání vycházejí z předpokladu zákonně zahájeného a odůvodněně vedeného trestního řízení (viz §307 odst. 1 tr. řádu) a chování obviněného ve zkušební lhůtě je podrobeno zvláštnímu hodnocení, zatímco v případě druhém se trestní stíhání zastavuje (již) proto, že bylo zahájeno, resp. vedeno podle zákona nepřípustně.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zasaženo do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Na tomto základě Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 4 Tz 14/2005 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.