ECLI:CZ:US:2006:3.US.256.06
sp. zn. III. ÚS 256/06
Usnesení
III. ÚS 256/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Dobroslavou Pezlarovou, advokátkou v Jihlavě, Jiráskova 32, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. června 2005, čj. 15 Co 357/2005-160, rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. ledna 2005, čj. 5 C 44/2004-130, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. prosince 2005, čj. 15 Co 822/2005-181, a Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. října 2005, čj. 5 C 44/2004-169, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá svou ústavní stížností shora označená rozhodnutí obecných soudů a shrnuje skutkový průběh své věci. Stěžovateli, jako žalovanému v řízení před obecnými soudy, byla shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 31. ledna 2005 uložena povinnost uhradit žalobci (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) Ing. I. D. částku 358 612,- Kč s příslušenstvím. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo neúspěšné a Krajský soud v Českých Budějovicích svým shora označeným rozsudkem ze dne 30. června 2005 rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 29. července 2005. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání (a to v poslední den lhůty, tedy 29. září 2005), nedopatřením však toto dovolání adresoval sobě samému, když jako odesílatele uvedl Okresní soud v Pelhřimově. Protože si stěžovatel na poště tuto písemnost formálně adresovanou jemu samému v úložní době nevyzvedl, vrátila pošta dovolání odesílateli uvedenému na obálce, tedy Okresnímu soudu v Pelhřimově. Okresní soud v Pelhřimově proto dospěl k právnímu závěru, že dovolání nebylo podáno včas a v záhlaví cit. usnesením ze dne 21. října 2005 dovolání stěžovatele odmítl. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře toto rozhodnutí soudu prvostupňového svým usnesením ze dne 19. prosince 2005, které je rovněž předmětem této ústavní stížnosti, potvrdil.
Stěžovatel stručně polemizuje s rozhodnutími obecných soudů ve věci samé a polemizuje s právním i skutkovým hodnocením obecných soudů. Poukazuje taktéž na průtahy v této věci. Tím jsou prý dány důvody porušení jeho základního práva podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je dílem podaná po lhůtě stanovené zákonem, dílem je zjevně neopodstatněná.
Podle ust. §72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce čtvrtého pak, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, bylo-li doručeno stěžovateli dne 29. července 2005, a byla-li podána Ústavnímu soudu teprve 9. března 2006, je ústavní stížností podanou po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu [viz též ust. §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s ust. §72 odst. 3 a 4]. Lhůtu není možno počítat podle odstavce čtvrtého ust. §72 zákona o Ústavním soudu proto, že zde nebylo dovolání odmítnuto Nejvyšším soudem ČR z důvodů závisejících na jeho uvážení, ale naopak soudem prvého stupně z důvodů obligatorních, tedy jako dovolání podané opožděně ve smyslu ust. §208 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná jen proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 19. prosince 2005, čj. 15 Co 822/2005-181, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 21. října 2005, čj. 5 C 44/2004-169; ve vztahu k těmto usnesením je však zjevně neopodstatněná. Ústavní soud totiž neshledal nic protiústavního na právním závěru obou obecných soudů, že pokud stěžovatel adresoval dovolání sám sobě a jako odesílatele označil prvostupňový obecný soud, nemohlo být dovolání posouzené jako řádně podané. Nutno vzít na prvém místě v úvahu, že stěžovatel byl o možnosti podat dovolání v souladu se zákonem řádně poučen, když mu bylo též vysvětleno, k jakému soudu má být dovolání podáno (to vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. června 2005, čj. 15 Co 357/2005-160, přiloženému k ústavní stížnosti). Do dispozice Okresního soudu v Pelhřimově se přitom zásilka stěžovatele, obsahující dovolání, dostala jen náhodou, a to proto, že si stěžovatel jemu samému formálně adresovanou zásilku nevyzvedl, a zásilka se tak dostala zpět k údajnému odesílateli, když jako odesílatel byl formálně označen stěžovatelem právě Okresní soud v Pelhřimově. V tomto případě není s ohledem na jasné vymezení celé věci ani nutné rozebírat, zda by dovolání bylo bývalo podáno včas tehdy, pokud by se uvedeným způsobem ještě v zákonné dvouměsíční lhůtě dostalo k obecnému soudu (tak se tomu evidentně v tomto případě nestalo). Ústavní soud připomíná, že právní moc rozhodnutí jako relativní nezměnitelnost rozhodnutí je výrazem právní jistoty. Bylo by naopak v rozporu s právní jistotou jako inherentní složkou ústavního pořádku a demokratického právního státu, aby byl smysl dvouměsíční zákonné lhůty pro podání dovolání způsobem navrhovaným v ústavní stížnosti obcházen a dvouměsíční lhůta byla mimo zákonem stanovené důvody prodlužována.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu podaná po lhůtě stanovené zákonem a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006