ECLI:CZ:US:2006:3.US.264.06
sp. zn. III. ÚS 264/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Ing. Zlatuší Němečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Šustova 1930, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2006, čj. 5 Azs 282/2005-51, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §106 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ("s.ř.s."), takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §106 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2005, č.j. 60 Az 178/2004-17 (doručeným 3.5.2005), byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu ve věci udělení azylu. Ačkoli byl řádně poučen o možnosti podat kasační stížnost do dvou týdnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel kasační stížnost dne 11. 5. 2005 podal u Městského soudu v Praze; Krajskému soudu v Ostravě byla postoupena 19. 5. 2005, přičemž lhůta podle §106 odst. 2 s.ř.s. uplynula dnem 17. 5. 2005. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro opožděnost odmítl (§46 odst. 1 písm. b/ s.ř.s.).
Stěžovatel pokládá ze nesprávné, že krajský soud předložil podanou kasační stížnost k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu (§108 odst.1 s.ř.s.) dříve, než rozhodl o jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti; podle jeho názoru před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu měly být splněny všechny podmínky řízení před tímto soudem, včetně podmínky povinného zastoupení podle §105 odst. 2 s.ř.s. Odlišným postupem se proto stěžovatel cítí být zkrácen ve svém právu "na soudní ochranu" a "spravedlivý soudní proces". Stěžovatel též nesouhlasí s důsledky, jež byly vyvozeny z podání kasační stížnosti u nepříslušného soudu, neboť, jak uvádí, k tomu vede "běžná praxe cizinecké policie", která "vyžaduje prokázání podání kasační stížnosti otiskem prezenčního razítka podatelny soudu, který vede agendu kasačních stížností". Této "neprávní situaci nahrává" podle stěžovatele i ustanovení §106 odst. 4 s.ř.s., které stěžovatel ve výše uvedených souvislostech považuje za "diskriminující a jsoucí v rozporu s ústavními předpisy", v důsledku čehož navrhl, aby bylo zrušeno a nahrazeno možností podat kasační stížnost u kteréhokoli krajského soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu v posuzované věci.
Proti identickému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2006, čj. 5 Azs 283/2005-50, které vycházelo ze shodné skutkové situace a kterým byl uplatněn i shodný právní závěr, jímž byla odmítnuta jako opožděná kasační stížnost stěžovatelovy manželky N. T., podala jmenovaná ústavní stížnost obsahově totožnou se stížností předmětnou. Ústavní soud ji jako zjevně neopodstatněnou, stejně jako s ní spojený návrh na zrušení ustanovení §106 odst. 4 s.ř.s., podle §43 odst. 2 písm. a/, b/ zákona o Ústavním soudu usnesením ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 265/06, odmítl.
Poté, co shrnul rozhodné okolnosti, Ústavní soud zde uzavřel, že je "zřejmé, že Nejvyšší správní soud posoudil vzniklou procesní situaci v souladu se zákonem (...ustanoveními s. ř. s.). Tato ustanovení, tedy ani napadené ust. §106 odst. 4 s.ř.s., nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Kasační stížnost je totiž mimořádným opravným prostředkem a i v jiných procesních předpisech v České republice i v zahraničí se lze setkat se specifickými podmínkami, které se týkají podání a formálních náležitostí mimořádných a jiných opravných prostředků. Vzhledem k tomu bylo tedy věcí stěžovatelky, aby podala kasační stížnost v souladu se zákonem ve lhůtě u stanoveného soudu, o čemž byla řádně poučena. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že jí Krajský soud v Ostravě neustanovil právního zástupce, odhlédnuto od toho, že ústavní stížnost stěžovatelky podle petitu nesměřuje proti takovému postupu Krajského soudu v Ostravě. Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky".
Ústavní soud ani v posuzované věci nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení stížnosti (návrhu) stěžovatele jako zjevně neopodstatněných, neboť právě tak o dřívějších bylo rozhodnuto.
K tomu lze již jen stěžovateli na vysvětlenou dodat následující.
Kasační stížnost je (mimořádným) opravným prostředkem, jímž lze brojit proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu vydaného ve správním soudnictví; specifické podmínky pro jeho podání a formální náležitosti upravuje §102 - 106 s.ř.s.; jestliže §106 odst. 4 s.ř.s. ve vztahu k tomuto opravnému prostředku výslovně vymezuje "místo jeho podání" (jímž je soud, který napadené rozhodnutí vydal či Nejvyšší správní soud), stanoví pouze specifické organizačně procesní podmínky k jeho podání a účastníka řízení - v samotném právu domáhat se přezkoumání soudního rozhodnutí - tím neomezuje; již proto do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na soudní přezkum správních rozhodnutí dle čl. 36 odst. 2 Listiny nezasahuje. Pouhá skutečnost, že zákonná úprava ve vztahu k "místu podání" kasační stížnosti "nevyhovuje" konkrétní situaci, v níž se stěžovatel ocitl v průběhu řízení, nezakládá důvod k tvrzení, že se právní předpis negativně projevil v jeho osobní sféře v podobě individualizovaného zásahu do ústavně zaručených práv, a nemůže být proto ani důvodem jeho neústavnosti.
Co do dalších vytýkaných podmínek řízení (zastoupení stěžovatele), nelze přehlížet, že rozhodujícím pro krajský soud (a potažmo i Nejvyšší správní soud) bylo zjištění, že kasační stížnost byla podána opožděně; již tím byl totiž dán důvod k jejímu odmítnutí (§108 odst. 1 s.ř.s.). Vzhledem k tomu naopak nebyl důvod k případnému odstraňování vad tohoto podání a k posuzování otázky, zda je splněna zvláštní podmínka řízení o kasační stížnosti spočívající v povinném zastoupení stěžovatele advokátem (§105 odst. 2 s.ř.s.), a tím se neotevřel prostor ani k úkonům, jimiž by nedostatek zastoupení měl být odstraněn. Z tomu odpovídajících postupů soudů tedy tvrzený zásah do stěžovatelova práva "na soudní ochranu" a " spravedlivý soudní proces" dovodit nelze rovněž.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení §106 odst. 4 s.ř.s. jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a/, b/ zákona o Ústavním soudu (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Vzhledem k odmítavému výroku ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na náhradu nákladů jejího zastoupení v řízení před Ústavním soudem (§83 odst.1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
Jan Musil
předseda senátu