ECLI:CZ:US:2006:3.US.297.06.1
sp. zn. III. ÚS 297/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. J. a J. J., zastoupených Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1049, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, č.j. 21 Cdo 2048/2004-118, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud v dovolacím řízení zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, č.j. 20 Co 282/2004-93, a věc (v níž vystupovali stěžovatelé jako žalobci) odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelé namítají, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
O návrhu stěžovatelů na vyloučení soudce zpravodaje z projednávání a rozhodování dané věci Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 12. 6. 2006 tak, že soudce Vladimír Kůrka vyloučen není.
Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož pro řízení o ústavní stížnosti nebyli zastoupeni advokátem (§29, §30, §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/). K odstranění tohoto nedostatku byli stěžovatelé vedeni písemnou výzvou, doručenou dne 1. 8. 2006, resp. 3. 8. 2006, v níž byli též upozorněni, že nestane-li se tak ve lhůtě 21 dnů, bude návrh odmítnut. Ústavní soud (mlčky) vyhověl i následné žádosti doručené dne 20. 10. 2006, o další prodloužení lhůty; dne 31. 10. 2006 byla Ústavnímu soudu doručena plná moc udělená v záhlaví uvedenému advokátovi, pro zastupování stěžovatelů před Ústavním soudem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona Ústavním soudu).
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném jen na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z vyloženého principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle §243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.), není ústavní stížnost přípustná.
Ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavní soudu se v dané věci uplatnit nemůže, neboť stěžovatel nenapadá rozhodnutí (soudu prvního stupně), jež bylo v době podání ústavní stížnosti již vydáno, a proti kasačnímu rozhodnutí je z povahy věci použít nelze (nejde o rozhodnutí "konečné"). Tím je (negativně) předznamenán osud dalších stěžovatelových návrhů, na projednání věci "mimo jinak stanovené pořadí" a na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, a to aniž by bylo třeba zvláštních výroků.
Nepřípustnou ústavní stížnost Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavní soudu odmítl.
Stěžovateli nic nebrání, aby ústavní stížností napadl rozhodnutí, jež bude v jeho věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj