ECLI:CZ:US:2006:3.US.3.06
sp. zn. III. ÚS 3/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti R. E., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Dragúnem, advokátem se sídlem v Plzni, Dominikánská 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 8 To 124/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu, jelikož je přesvědčen, že mu ve věci obnovy řízení bylo upřeno právo "na spravedlivý proces, zaručené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"). Mělo se tak stát tím, že jeho obhájci nebyla dána možnost k přípravě obhajoby, neboť jeho předchozí žádost o odročení veřejného zasedání (nařízeného na 16. 9. 2005) byla zamítnuta, ačkoli až teprve dne 12. 9. 2005 se vracel ze zahraniční dovolené. Se stěžovatelem se sice osobně tohoto dne setkal ve Věznici Valdice, další dohodnuté setkání ve Věznici Praha - Pankrác se však již neuskutečnilo pro pochybení věznice. Stížnostní soud tuto okolnost pominul, a podle stěžovatele tím "došlo k porušení ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu a současně čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby".
Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, č. j. Nt 212/2005-23, jímž byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 10/2002, které skončilo rozsudkem ze dne 31. 5. 2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, č. j. 8 To 92/2003-854. Z odůvodnění obou rozhodnutí se podává, že stěžovatelem tvrzenou "novou" okolnost nelze pokládat za skutečnost ani dříve neznámou (v původním řízení užitý znalecký posudek s ní počítal) ani pro výsledek řízení relevantní.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Pro ústavní stížnost je příznačné, že je k standardním ("podústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky ochrany práv stanovené obecným právem byly vyčerpány. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka; samo o sobě není proto ani rozhodné, namítá-li stěžovatel pouze, že napadené rozhodnutí nebo postup soudu v řízení jsou nesprávné, resp. nejsou prosté procesních vad.
Těžiště posuzované ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že výše uvedené okolnosti výkonu obhajoby znemožňovaly ustanovenému obhájci náležitou přípravu v řízení o stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci.
Podle čl. 40 odst. 3, věty první, Listiny základních práv a svobod, jehož se stěžovatel dovolával, platí, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce.
Z obsahu spisu se podává, že oba soudy v řízení o obnově posuzovaly podmínku "času a možnosti k přípravě obhajoby" konkrétně, ve vztahu k předmětu daného řízení, jmenovitě obsahu stěžovatelova návrhu na povolení obnovy; z něho bylo zjevné, že "nová skutečnost" je identifikována povýtce s kritikou věcné správnosti důkazu znaleckým posudkem, který byl podán v původním řízení. "Příprava obhajoby" pak představovala zásadně studium soudního spisu, resp. kritizovaného znaleckého posudku (v konfrontaci s obsahem stěžovatelova návrhu), a tato možnost vytýkanými obtížemi kontaktu stěžovatele s obhájcem dotčena očividně nebyla. I když lze existující možnosti obhajoby hodnotit i přísněji, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu soudu daných trestním řádem zde však nejde, a průmět do nepříznivého výsledku řízení (zamítnutí návrhu na povolení obnovy podle §283 písm. d) tr. řádu) ani stěžovatel netvrdí.
Stěžovatelem vytýkané procesní postupy obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu