ECLI:CZ:US:2006:3.US.328.04
sp. zn. III. ÚS 328/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy - ze dne 4. dubna 2006 sp. zn. III. ÚS 328/04 ve věci ústavní stížnosti P. S. a M. S. proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 3. 2002 č. j. E 2608/2001-28, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2002 č. j. 12 Co 356/2002-47 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004 č. j. 20 Cdo 327/2003-59, jimiž byl k návrhu vedlejšího účastníka B. S. nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu.
I. Usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 3. 2002 č. j. E 2608/2001-28 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2002 č. j. 12 Co 356/2002-47 se zrušují.
II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 5. 2004 napadli stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004 č. j. 20 Cdo 327/2003-59, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2002 č. j. 12 Co 356/2002-47 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 3. 2002 č. j. E 2608/2001-28 (pozn.: toto rozhodnutí bylo opraveno usnesením téhož soudu ze dne 9. 4. 2002 č. j. E 2608/2001-31), s tím, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jimi bylo porušeno právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a také čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. E 2608/2001, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal přípisem ze dne 16. 11. 2004 (spis byl doručen až dne 30. 9. 2005), napadeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích byl na návrh vedlejšího účastníka (jakožto oprávněného) na základě vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 7. 3. 1994 č. j. 8 C 268/93-8 vůči stěžovatelům (jakožto povinným) nařízen výkon rozhodnutí vyklizením bytu v Roudnici nad Labem, S. ulice 1336, a provedení výkonu přestěhování stěžovatelů do náhradního bytu v Roudnici nad Labem, H. ulice 1735.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením rovněž napadeným touto ústavní stížností usnesení okresního soudu potvrdil. Vycházel přitom z toho, že soud je mimo jiné povinen zkoumat, zda je zajištěna taková bytová náhrada, jaká je určena v rozsudku, který je podkladem výkonu rozhodnutí. Zajištění přiměřeného náhradního bytu nutno posuzovat z hledisek uvedených v §712 občanského zákoníku, přičemž za přiměřený se považuje takový náhradní byt, který je v téže obci a který je podle místních podmínek rovnocenný s vyklizovaným bytem, a to z hlediska vybavení, polohy, dopravy, přístupnosti apod.; se zřetelem k místním podmínkám v dané obci nelze trvat na absolutní srovnatelnosti výměry podlahové plochy, počtu obytných místností, vybavení a kvality, a tak i když náhradní byt nesplňuje z hlediska rozlohy podlahové plochy podmínku rovnocennosti, jde o přiměřený náhradní byt, jestliže oprávněný neměl objektivně možnost zajistit povinnému byt, který by tomuto požadavku odpovídal. Okresní soud se přitom správně zaměřil na objasnění toho, zda náhradní byt splňuje hlediska uvedená v citovaném ustanovení, když si za tímto účelem vyžádal zprávy Městského úřadu v Roudnici nad Labem a Realitní zprostředkovatelské kanceláře A., přičemž měl k dispozici evidenční údaje týkající se obou bytů a vedlejším účastníkem předloženou listinu vydanou orgánem obce podle §343 odst. 3 občanského soudního rádu (dále též jen "o. s. ř."). Z nich plyne, že náhradní byt odpovídá podle místních poměrů hlediskům, která jsou dána v §712 odst. 2 občanského zákoníku, tedy že náhradní byt není naprosto totožný, ale je srovnatelný. Z tohoto důvodu okresní soud vyhověl návrhu vedlejšího účastníka správně.
Usnesení odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. K tomu uvedl, že přípustnost dovolání je nutno posuzovat na základě §238a odst. 2 o. s. ř. ?vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř.? pouze z v daném případě v úvahu připadajícího hlediska §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., tedy zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čemuž lze z uplatněných dovolacích důvodů podřadit jen ten, zda náhradní byt splňuje - podle místních podmínek - požadavky kladené na přiměřený náhradní byt ustanovením §712 odst. 2 občanského zákoníku. To je třeba vykládat tak, že přiměřeným náhradním bytem sice nemůže být byt s podstatně nižší podlahovou plochou nebo s podstatně menším počtem obytných místností, avšak se zřetelem k místním podmínkám nelze na absolutní srovnatelnosti výměry, mj. podlahové plochy, trvat. Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" se vykládají v tom smyslu, že kladou na pronajímatele požadavek vyvinout úsilí, jež lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil byt, který se podle místních podmínek nejvíce blíží bytu vyklizovanému. V dané věci by výklad mohl být nesprávný za předpokladu, že by bylo možno učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu "přiměřený náhradní byt" z objektivních hledisek (logických a věcných) nemůže obstát, jako je tomu v případě, jestliže vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Tento stav však nenastal, neboť odvolací soud se všemi rozhodnými kritérii zabýval a z těchto hledisek oba byty porovnal, přičemž význam těch, jež pokládal za určující, může být stěžovateli hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu nemohou obstát, argumentace obsažená v dovolání nevede.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že ani ve smyslu soudní judikatury a praxe nelze považovat náhradní byt za rovnocenný vyklizovanému bytu, neboť jde o byt s podstatně menší podlahovou plochou (o 25 m2), a soudu prvního a druhého stupně vytýkají, že se dostatečně nezabývaly okolnostmi potřebnými pro posouzení přiměřenosti náhradního bytu, když nezkoumaly počet členů domácnosti, nebyly řádně zjištěny místní podmínky, resp. to, zda vedlejší účastník má objektivně možnost zajistit stěžovatelům byt větších rozměrů, když se spokojily pouze se dvěma zprávami, aniž by učinily dotaz na stavební bytové družstvo, které disponuje velkým množstvím bytů. Dále pak soudy stěžovatelům neumožnily seznámit se s důkazy, které vedlejší účastník předložil, a vyjádřit se k nim, resp. se všemi provedenými důkazy, a příp. navrhnout důkazy vyvracející tvrzení vedlejšího účastníka, v důsledku čehož byli v řízení znevýhodněni. Stěžovatelé přitom v dovolání předložili zprávu Městského úřadu v Roudnici nad Labem, dle níž se v tomto městě nacházejí i byty mnohem větší. Soud prvního stupně rovněž pochybil, když neprovedl sám prohlídku náhradního bytu a když nenařídil podle §253 o. s. ř. ústní jednání, při kterém by stěžovatelé měli možnost se ke všem důkazům vyjádřit, příp. sami navrhnout další důkazy ke skutečnostem, zda zajištěný náhradní byt je skutečně s ohledem na místní podmínky bytem přiměřeným a zda vedlejší účastník měl či neměl objektivně možnost zajistit byt větších rozměrů. Ani odvolací soud nedbal těchto jejich práv a nedal jim možnost vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Nejvyšší soud se pak námitkami stěžovatelů a pochybeními soudů nižších stupňů nezabýval s tím, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu stěžovatelé tvrdí, že jim v řízení před obecnými soudy nebyla dána možnost seznámit se s provedenými důkazy, vyjádřit se k nim a navrhnout důkazy další, což má za následek porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, jak jsou shora uvedeny. Proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud upozornil na to, že nedostatek zásadního právního významu dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu byl spatřován v tom, že toto rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, zejména s ohledem na konstrukci ustanovení §343 odst. 1 o. s. ř. a §712 odst. 2 občanského zákoníku jakožto norem s relativně neurčitou hypotézou. Dále poukázal na to, že stěžovatelé přípustnost dovolání dovozovali (když zřejmě vycházeli z neúplného a tedy nesprávného poučení poskytnutého odvolacím soudem) z §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., bez zohlednění §238a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., v důsledku čehož z dovolacích argumentů nelze ani dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít potřebný judikatorní přesah. Jde-li o argumentaci §253 o. s. ř., odkázal Nejvyšší soud na výklad podaný k ustanovení §343 odst. 3 o. s. ř. v komentáři C. H. BECK, Praha 2003, šesté vydání, II. díl, str. 1474-5, ve vysvětlivce č. 4. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, příp. zamítnuta.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že názor stěžovatelů ohledně nesprávného rozhodnutí ve věci vychází z přesvědčení, že zprávy Městského úřadu v Roudnici nad Labem a zprávy Realitní zprostředkovatelské kanceláře A. jsou nedostatečné k posouzení skladby bytového fondu ve městě Roudnice nad Labem. Nepochybně se dle názoru krajského soudu v daném místě nalézají různé byty, tedy i zcela totožné s bytem vyklizovaným, ale názor stěžovatelů o nezbytnosti dalšího doplňování dokazování by musel vést k tomu, že by soud musel u všech vlastníků bytů v dané obci zjišťovat, jaké byty se tam nalézají, což je nereálné, není ani rozumné vyžadovat od pronajímatele objasnění úplné skladby bytů v daném městě. Jak je tato povinnost charakterizována, plyne z odůvodnění jeho usnesení i napadeného usnesení dovolacího soudu. Jde-li o stěžovateli vytýkaný nesprávný procesní postup, jenž měl spočívat v tom, že nebyla nařízena jednání při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, krajský soud uvedl, že základní procesní pravidlo je stanoveno v §253 o. s. ř., podle něhož výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Pouze pokud to soud považuje za nutné nebo stanoví-li to zákon, je jednání nařízeno (§253 odst. 2 o. s. ř.). V případě výkonu rozhodnutí vyklizením bytu je povinnost soudu nařídit jednání dána ustanovením §343 odst. 3 o. s. ř. pro případ, že nebude prokázáno, že bytová náhrada byla pro povinného zajištěna a že odpovídá vykonatelnému rozhodnutí, popř. že pro povinného bylo zajištěno přístřeší, listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce nebo notářským zápisem. Vzhledem k tomu, že v řízení o výkon rozhodnutí byla oprávněným předložena listina vydaná orgánem obce podle §343 odst. 3 o. s. ř., a to odborem organizačním a vnitřních věcí Městského úřadu v Roudnici nad Labem, nebyla zákonem uložena povinnost soudu před nařízením výkonu rozhodnutí nařídit jednání. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
B. S. sdělil, že pokládá ústavní stížnost stěžovatelů za nedůvodnou. Obecné soudy, zejména pak Okresní soud v Litoměřicích, rozhodovaly v souladu s občanským soudním řádem, výkon rozhodnutí byl nařízen poté, co bylo kvalifikovaným způsobem prokázáno, že pro stěžovatele byla z jeho strany zajištěna bytová náhrada odpovídající vykonávanému rozhodnutí a námitky stěžovatelů ohledně její přiměřenosti jsou neopodstatněné. Vedlejší účastník v daném ohledu poukázal na rozhodnutí obecných soudů s tím, že jejich posouzení odpovídá výkladu pojmu "přiměřeného náhradního bytu" nebo také jinak "zásadně rovnocenného bytu", přijatého Ústavním soudem. Tyto pojmy nelze vykládat restriktivně, jak činí stěžovatelé. Pokud stěžovatelé - s odkazem na "místní podmínky" - vytýkají obecným soudům, že neučinily dotaz na ... bytové družstvo v Roudnici nad Labem ohledně existence bytů větších rozměrů, vedlejší účastník pokládá toto za nadbytečné, neboť zajištění přiměřené bytové náhrady bylo kvalifikovaně prokázáno, navíc, i kdyby bylo prokázáno, že družstvo má ve svém vlastnictví i byty větších rozměrů, tyto pronajímá výlučně členům bytového družstva. Za relevantní vedlejší účastník nepokládá ani námitku stěžovatelů, že žádný ze soudů nezkoumal počet členů domácnosti, resp. že stěžovatelům nebyla dána možnost uvést v řízení počet členů domácnosti; tato skutečnost je uvedena již v samotném návrhu vedlejšího účastníka na výkon rozhodnutí. Vedlejší účastník závěrem vyslovuje přesvědčení, že vynaložil veškeré možné úsilí, které objektivně vynaložit mohl, na zajištění přiměřeného náhradního bytu, a to vzhledem k situaci na místním trhu nájemního bydlení. Proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas, jenž je i co do dalších formálních náležitostí - po odstranění jeho vad na základě výzvy Ústavního soudu - ve shodě s citovaným zákonem. Následně se Ústavní soud zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, přičemž vycházel z toho, jak mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Jak patrno z příslušného soudního spisu, vedlejší účastník k výzvě Okresního soudu v Litoměřicích, aby prokázal zajištění příslušné bytové náhrady v souladu s ustanovením §343 o. s. ř., předložil přípis Městského úřadu v Roudnici nad Labem, odboru organizačního a vnitřních věcí, ze dne 15. 1. 2002 (č. l. 25 spisu obecného soudu). Z něho vyplynulo, že náhradní byt v H. ulici v Roudnici nad Labem, jehož vlastníkem je firma P., a. s., je právně a fakticky volný, bez závad, s možností okamžitého nastěhování. Ve spise se rovněž nalézá návrh nájemní smlouvy ze dne 12. 4. 2001 k tomuto bytu, jenž je podepsán uvedenou společností jako pronajímatelem (č. l. 8 a 9 spisu obecného soudu), a související "Evidenční list pro výpočet úhrady za užívání bytu" (č. l. 10 spisu obecného soudu), jakož i evidenční list týkající se bytu vyklizovaného (č. l. 17 spisu obecného soudu); z nich vyplývá, že podlahová plocha náhradního bytu je menší než bytu vyklizovaného, menší jsou i rozměry jednotlivých pokojů.
Po předložení shora uvedeného přípisu Městského úřadu v Roudnici nad Labem vyzval Okresní soud v Litoměřicích jmenovaný městský úřad k vyjádření, jakými byty disponuje ve městě Roudnici nad Labem, pokud jde o podlahovou plochu (resp. zda disponuje byty s pokoji kolem 30 a 20 m2) a jaké byty jsou volné, dále pak podobný dotaz učinil na Dr. H. B. - Atelier, realitní a zprostředkovatelská kancelář, a na firmu R. Prvně uvedený subjekt uvedl, že disponuje byty 0+1 až 1+4, ve velice málo případech se ale u těchto bytů vyskytují pokoje o velikosti 30 m2 a 20 m2 (č. l. 26 spisu obecného soudu), v pořadí druhý subjekt uvedl, jaké má - jako realitní kancelář - ve své nabídce byty, přičemž byty s velikostí pokojů, jak uvedeno výše, se v této nabídce neobjevují (č. l. 27 spisu obecného soudu).
Ústavní soud - ve shodě s právními názory vyslovenými v odborné literatuře (viz Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, 2004, str. 680-681, srov. i Tripes, A.: Exekuce v soudní praxi, 2. vydání, C. H. BECK, 2001, str. 554 - 555) - konstatuje, že v předmětném vykonávacím řízení je soud povinen nařídit ústní jednání, a tedy i provádět dokazování, jestliže oprávněný neprokáže (resp. nedoloží, neboť v takovém případě se dokazování neprovádí) kvalifikovaným, zákonem předepsaným způsobem, tj. listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce nebo notářským zápisem, že povinnému byla zajištěna titulem určená bytová náhrada.
Jak vyplývá z výše uvedeného, vedlejší účastník předložil okresnímu soudu přípis Městského úřadu v Roudnici nad Labem, odboru organizačního a vnitřních věcí, ze dne 15. 1. 2002, který tento soud považoval za listinu ve smyslu §343 odst. 3 věty první o. s. ř. Jak však lze vyvodit z následujícího postupu soudu, za dostačující tuto listinu nepovažoval, resp. neměl za to, že vedlejší účastník "prokázal" zajištění bytové náhrady odpovídající vykonávanému rozhodnutí. S ohledem na další okolnosti (menší výměra náhradního bytu, menší výměra jednotlivých pokojů) totiž u něj nepochybně vyvstala otázka, zda náhradní byt je ve smyslu §712 odst. 2 občanského zákoníku podle místních podmínek zásadně rovnocenný bytu, který měli stěžovatelé vyklidit, což vedlo soud k opatřování důkazů, na základě nichž by bylo možno danou otázku zodpovědět. Za této situace však bylo povinností soudu prvního stupně dle §343 odst. 3 věty první o. s. ř. nařídit jednání a jím opatřené důkazy při něm provést, což však neučinil, a dané pochybení nenapravil ani odvolací soud. V důsledku toho stěžovatelům nebylo umožněno seznámit se s důkazy, z nichž obecné soudy při svém rozhodování vycházely (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu), vyjádřit se k nim a eventuálně navrhnout důkazy další.
Vzhledem k těmto skutečnostem má Ústavní soud za to, že obecné soudy nedbaly "stanoveného postupu", v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť za daných okolností, kdy bylo prováděno dokazování, měla věc být projednána veřejně, přičemž stěžovatelům mělo být umožněno se k prováděným důkazům vyjádřit a přednést své důkazní návrhy.
Ústavní soud proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelům zčásti vyhověl a napadená usnesení Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Jde-li o výše citované usnesení Nejvyššího soudu, uvedený soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že dovolání přípustné není, a tento svůj závěr řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, zdůvodnil. V daném ohledu ostatně ústavní stížnost v zásadě žádné námitky neobsahuje, přičemž námitky týkající se tzv. důkazního řízení, jež byly shledány Ústavním soudem důvodnými ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů, byly z hlediska daného rozhodování dovolacího soudu irelevantní. S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud v této části ústavní stížnost jakožto návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.