ECLI:CZ:US:2006:3.US.349.06.1
sp. zn. III. ÚS 349/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. B., zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2006, čj. 21 Co 547/2005-67, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 4. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2006, čj. 21 Co 547/2005-67, s tím, že došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou ochranu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2005, čj. 26 E 2070/2004-56, byl zastaven výkon rozhodnutí prodejem podniku KYKLOP, spol. s r. o., zahájený na návrh Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky jako oprávněného (výrok I.), stěžovateli jako správci podniku byla přiznána odměna ve výši 4 500 Kč včetně daně z přidané hodnoty a náhrada nákladů v částce 132 Kč (výrok II.), uvedené společnosti, jakožto povinnému, byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli odměnu a náhradu nákladů, jak byly vyčísleny výše (výrok III.), ve vztahu mezi účastníky pak nebylo žádnému přiznáno právo na náhradu nákladů výkonu rozhodnutí (výrok IV.).
Stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. a III. podal odvolání, avšak Krajský soud v Hradci Králové je usnesením napadeným touto ústavní stížností potvrdil. V jeho odůvodnění konstatoval, že stěžovatel nenapadá závěr soudu o stanovení výše odměny a náhrady nákladů, ale to, že povinnost tyto položky nahradit byla uložena povinnému, přičemž on navrhoval, aby tuto povinnost převzal stát. Tomuto návrhu, v němž stěžovatel poukazoval na §338i odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), nebylo možno vyhovět, neboť to, komu má být uložena předmětná povinnost v případě zastavení výkonu rozhodnutí, je upraveno v §338zo odst. 4 o. s. ř. Soud jen musí určit, který z uvedených subjektů tuto povinnost ponese, a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo. Toto pravidlo přitom nutno vykládat tak, jak je soudní praxí vykládáno ustanovení §271 věta první o. s. ř.; rozhodující tedy je, který z účastníků nese na zastavení výkonu rozhodnutí "procesní zavinění". V dané věci přitom nebylo zjištěno, a netvrdil to ani stěžovatel ve svém odvolání, že by toto zavinění bylo na straně oprávněného.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že má podle kogentního ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř. nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů a že byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem podniku a on byl ustanoven jeho správcem, ačkoliv žádný podnik v době tohoto nařízení neexistoval. Dále upozorňuje, že soudy dospěly k závěru, že nepřiznání odměny by bylo v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přesto však zavázaly k její úhradě povinného, ačkoliv bylo prokázáno, že nemá žádný majetek. Dle názoru stěžovatele jde o totožnou situaci jako v případě řešeném v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 372/04, z čehož vyvozuje, že náklady výkonu rozhodnutí musí hradit povinný a v případě, že to možné není, oprávněný, jenž musí při podání návrhu na provedení exekuce toto riziko zvážit. Je totiž běžnou praxí, že zdravotní pojišťovny navrhují výkon rozhodnutí prodejem podniku jen z toho důvodu, aby "za ně" správce podniku zjistil, zda povinní mají skutečně nějaký majetek, a to i přesto, že jiné formy výkonu rozhodnutí byly neúspěšné. Soudy však vůbec nepožadují od oprávněného důkaz o existenci podniku, což vede ke zbytečnému navyšování nákladů. Je-li toto volbou státu, pak ale nelze od správců očekávat, že budou vykonávat svou práci zadarmo, navíc za situace, kdy ji v podstatě nemohou odmítnout (§338i odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel argumentuje i rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2003, čj. 1 Ko 257/2001 (údajně uveřejněným v ASPI pod č. 26809), podle kterého nelze-li odměnu a náhradu hotových výdajů správce konkurzní podstaty uhradit z majetku konkurzní podstaty ani ze zálohy na náklady konkurzu, zaplatí ji stát. Konečně stěžovatel namítá, že neexistovala žádná informace v době nařízení výkonu rozhodnutí, že by nějaký podnik v době podání návrhu existoval, resp. o tom nebyl oprávněným předložen žádný důkaz, a pokud přesto soud výkon nařídil, má nést náklady buď oprávněný, nebo stát. Byla-li odměna správci podniku odepřena, vymyká se rozhodnutí obecných soudů principu, na němž je úprava výkonu rozhodnutí vybudována, a ohrožuje to nezávislost tohoto správce. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud přitom vychází z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze, i když by výše uvedená podmínka naplněna nebyla, nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže Ústavní soud problematiku, jež je podstatou ústavní stížnosti, již ve svých rozhodnutích konstantním způsobem řešil (a samozřejmě porušení ústavnosti nepřisvědčil); to platí tím spíše, pokud ve vztahu k příslušné problematice již bylo přijato závazné stanovisko pléna podle §23 zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 s tím, že jde o obdobnou věc. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem, že jde o věc obdobnou, neboť v uvedené věci šlo o odměnu a náhradu nákladů soudního exekutora v případě, že byla exekuce zastavena pro nemajetnost povinného, nicméně stěžovatelova argumentace obstát nemůže z následujících důvodů.
Plénum Ústavního soudu přijalo dne 12. 9. 2006 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru I. senátu Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 23. února 2006, sp. zn. I. ÚS 290/05, a v druhé právní větě nálezu ze dne 8. srpna 2005, sp. zn. II. ÚS 372/2004, stanovisko podle §23 zákona o Ústavním soudu, v němž se konstatuje, že "není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému".
V odůvodnění tohoto stanoviska (v bodě 2.) se uvádí, že "pod sp. zn. II. ÚS 372/2004 rozhodoval druhý senát Ústavního soudu ve věci, kde obecným soudem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů exekutora tak, že nemá právo na náhradu nákladů vůbec, protože povinný subjekt zanikl výmazem z obchodního rejstříku. Obecné soudy zároveň konstatovaly, že exekuce nebyla zastavena z důvodu procesního zavinění oprávněné, proto jí nelze uložit povinnost k náhradě nákladů. Ústavní soud vyslovil názor, že podle §3 exekučního řádu nelze náhradu nákladů exekuce odmítnout, a proto není-li možné, aby náhradu nákladů hradil povinný, musí být v takto výjimečném případě rozhodnuto o uložení povinnosti náhrady nákladů oprávněnému".
V bodě 13. tohoto stanoviska se konstatuje, že "je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže."
Z toho vyplývá, že závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04, na který stěžovatel poukazuje, lze uplatnit pouze na ty případy, kdy nebyla soudnímu exekutorovi (a eventuálně tedy i správci podniku) odměna a náhrada nákladů přiznána vůbec. Pokud tedy Ústavní soud vyjde z toho, že v případě správce podniku jde o věc srovnatelnou s věcí soudních exekutorů, závěry v tomto nálezu uvedené nelze na případ stěžovatele vztáhnout, neboť odměna a náhrada nákladů - byť ze strany povinného - mu přiznána byla.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval svým nárokem na odměnu a náhradu hotových výdajů, jenž vyplývá z ustanovení §338i odst. 4 o. s. ř., v tom smyslu, že nemá-li povinný majetek, je třeba příslušnou povinnost uložit oprávněnému. V daném ohledu jde o obdobu argumentace soudních exekutorů, kteří poukazovali na ustanovení §3 odst. 1, §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Tato argumentace však byla v uvedeném stanovisku pléna odmítnuta, když bylo konstatováno (viz bod 14.), že východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, a nikoliv případná nemajetnost povinného; oprávněnému lze předmětnou povinnost uložit v případě jeho účasti na zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.). Jinak řečeno, Ústavní soud se plně přiklonil k názoru, že pro uložení dané povinnosti rozhodujícím kritériem je tzv. procesní zavinění.
Vzhledem k tomu, že občanský soudní řád neobsahuje zvláštní úpravu náhrad odměny a náhrady hotových výdajů správce podniku pro případ, že výkon rozhodnutí prodejem podniku je zastaven z důvodu uvedeného v §338n odst. 6 o. s. ř., je třeba postupovat v souladu s §338zo odst. 4 o. s. ř. Protože uvedené ustanovení obsahuje pravidlo, že o příslušné povinnosti rozhoduje soud na základě toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu došlo, a protože stejné pravidlo, jde-li o náhradu nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí, obsahuje i ustanovení §271 o. s. ř., není důvodu se od ustáleného výkladu, týkajícího se posledně uvedeného ustanovení, nějak odchylovat, rovněž jde-li o výklad ustanovení §338zo odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že obecné soudy interpretovaly relevantní právní normy ústavně konformním způsobem. Nelze přitom ani dospět k závěru, že by došlo k nějakému (či dokonce ústavnost narušujícímu) pochybení v aplikaci posledně citovaného ustanovení na stěžovatelův případ, neboť obecné soudy se otázkou "procesního zavinění" v souvislosti s konkrétními okolnostmi zabývaly, přičemž své závěry, že je nutno příslušnou povinnost uložit povinnému, řádně zdůvodnily, když poukázaly na to, že z ničeho neplyne, že by oprávněný nějakým způsobem způsobil, že výkon rozhodnutí musel být zastaven.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ani výslovně netvrdí, že by "procesní zavinění" leželo na straně oprávněného, resp. závěry obecného soudu v daném smyslu nenapadá. Jde-li o jeho argumentaci, že oprávněný nepředložil důkaz o existenci podniku, resp. že soudy nezjišťovaly, zda předmětný podnik (fakticky) existuje, nelze ji pokládat za relevantní, neboť jak již bylo vysvětleno v napadeném rozhodnutí, soud není ve fázi rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí ex lege povinen (oprávněn) přezkoumávat stav podniku, který má být prodán, resp. oprávněný není povinen dokládat dostatečnou bonitu podniku, jehož prodej navrhuje. Podstatné by v daném ohledu bylo, zda oprávněný v době podání návrhu věděl, že uvedený podnik nemá žádný majetek, a přesto by návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podal. To však prokázáno nebylo, a ani ve vztahu k danému případu to stěžovatel netvrdil (pouze obecně upozorňoval, že zdravotní pojišťovny podávají návrhy na výkon rozhodnutí prodejem podniku, když všechny ostatní formy výkonu rozhodnutí byly neúspěšné). Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na právní úpravu obsaženou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, resp. na shora označený judikát vrchního soudu s tím, že odměnu a hotové výdaje správce podniku má hradit stát, z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že i s touto argumentací se odvolací soud vypořádal. Přitom ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci, jež by byla s to zpochybnit názor, že úprava uvedená v občanském soudním řádu je úplná, a i kdyby tomu tak nebylo, nelze její "mezery" vyplňovat zákonem o konkursu a vyrovnání, neboť ten není k občanskému soudnímu řádu ve vztahu subsidiarity.
Pro tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006