ECLI:CZ:US:2006:3.US.35.06
sp. zn. III. ÚS 35/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ Ing. V. Š., b/ Mgr. M. K. a c/ J. H., zastoupených advokátem Mgr. Jiřím Audym, se sídlem ve Šternberku, Hlavní náměstí 18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, č.j. 28 Cdo 244/2005-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č.j. 20 Co 241,242/2004-198, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, č.j. 25 C 94/97-171, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 12. 2003, č.j. 25 C 94/97-182, a ve věci návrhu na zrušení ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce", takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona s e o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, majíce za to, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), jakož i čl. 1 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace, a z týchž důvodů, kterými odůvodnili tuto stížnost, navrhli posléze, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "z důvodů rasové perzekuce".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí se podává následující.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 12. 2003, č.j. 25 C 94/97-171, bylo rozhodnuto o restitučním nároku založeném zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, tak, že prvním dvěma žalobcům (J. S. a J. P.) bylo vyhověno, zatímco žaloba třetí žalobkyně M. Š. byla zamítnuta. Soud uzavřel, že k vydání dotčených nemovitých věcí nevyzvala v zákonné lhůtě osobu povinnou, a její restituční nárok tak byl prekludován. Ani příznivých důsledků zákona č. 116/1994 Sb. se podle obvodního soudu dovolávat nemůže, neboť není osobou, jež byla v majetkové sféře postižena v době nesvobody z důvodu "rasové perzekuce", nýbrž perzekuce "politické". Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2004, č.j. 20 Co 241, 242/2004-198, rozsudek soudu prvního stupně (o žalobě M. Š.) potvrdil, zčásti též z jiných důvodů, maje rovněž za to, že její restituční nárok byl opožděně podanou výzvou prekludován. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26.10.2005, č.j. 28 Cdo 244/2005-243, dovolání jmenované žalobkyně zamítl, když se ve výkladu restituční podmínky spočívající v odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce" ztotožnil s tím, který podal soud prvního stupně, a odkázal dále na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04.
Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé (vedle dovolání) i žalobou pro zmatečnost, v níž tvrdí, že původní žalobkyně M. Š. v průběhu odvolacího řízení zemřela (dne 30. 5. 2004), aniž by odvolací soud z této okolnosti vyvodil odpovídající procesní důsledky; jednak jednal a vydal rozhodnutí (1. 7. 2004) v době, kdy M. Š. neměla způsobilost být účastníkem řízení, jednak stěžovatelům, jejím dědicům, byla tímto nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Řízení o žalobě bylo vzhledem k probíhajícímu řízení dovolacímu přerušeno, a dosud v něm nebylo rozhodnuto.
Okolnosti, v nichž stěžovatelé spatřují důvody žaloby pro zmatečnost, vytýkají i v ústavní stížnosti, kde dále namítají (stejně jako před obecnými soudy) nesprávnost právního posouzení věci, resp. výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb., jmenovitě podmínky odnětí majetku z důvodu "rasové perzekuce".
Ústavnímu soudu přísluší podle čl. 83 Ústavy postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to neplatí pro obnovu řízení (§72 odst. 3) a mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tím je ku standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
Z uvedeného principu subsidiarity ústavní stížnosti plyne, že byla-li proti napadenému rozhodnutí podána též žaloba pro zmatečnost, lze ústavní stížnost projednat až poté, co bude skončeno řízení o této žalobě. V daném případě, se zřetelem k uplatněným důvodům žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.), je nutné do tohoto okamžiku ústavní stížnost považovat za nepřípustnou; případné kladné rozhodnutí o žalobě je totiž způsobilé vytvořit předpoklady nejen pro náležité určení účastníků v řízení před obecným (odvolacím) soudem, nýbrž i subjektů legitimovaných k podání ústavní stížnosti (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, §107 o.s.ř.). Povinnost vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu znamená "vyčerpat" i ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě požadovaného kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (žaloby pro zmatečnost).
Jestliže je ústavní stížnost nepřípustná, uplatní se ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný.
Odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (v daném případě žaloby pro zmatečnost).
Za této situace pozbývá potřebného základu též návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí; nemá jej ostatně i jinak, neboť dotčené výroky - tak jako tak - vykonat z povahy věci nelze.
Je-li ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá i podmínka projednání návrhu na zrušení části ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť i kdyby mu mohlo být vyhověno, nemůže již mít na výsledek řízení o ústavní stížnosti vliv. Takový návrh musí být odmítnut (zde senátem) rovněž (§43 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková