ECLI:CZ:US:2006:3.US.361.06
sp. zn. III. ÚS 361/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Pavla Vyžrala, soudního exekutora, se sídlem České Budějovice, Brožíkova 6, zastoupeného JUDr. Vladimírem Folprechtem, advokátem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 18, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. listopadu 2005, čj. 18 Nc 6009/2002-12, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. ledna 2006, čj. 8 Co 307/2006-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Jeho ústavní stížnost je obdobná dalším ústavním stížnostem, které stěžovatel k Ústavnímu soudu ve svých věcech podal, a které byly Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuty. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04, který prý obecné soudy nerespektovaly, a zbavily jej jako soudního exekutora práva na náhradu nákladů exekuce proti oběma účastníkům exekučního řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že povinný v exekučním řízení je povinen zaplatit oprávněnému na nákladech exekuce částku 4 863,- Kč, a současně nebyl přiznán nárok stěžovatele jako exekutora proti povinnému na náhradu nákladů řízení, a to s ohledem na to, že oprávněný mezitím složil stěžovateli jako exekutorovi zálohu ve výši 4 863,- Kč, a tak náklady stěžovatele byly pokryty touto složenou zálohou. Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení též proti oprávněnému, a to na základě jím tvrzeného "práva na náhradu nákladů exekuce proti oběma účastníkům exekučního řízení". Ústavní soud k tomu toliko konstatuje, že podle jeho judikatury žádné takovéto základní právo neexistuje, když v tomto závěru odkazuje stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu v jeho věcech, která jsou stěžovateli známá a byla mu doručena (např. usnesení III. ÚS 348/06 ze dne 11. května 2006 a III. ÚS 360/06 ze dne 17. května 2006), a která vysvětlují odlišnosti stěžovatelových věcí od věci řešené nálezem II. ÚS 372/04. Stěžovatel by se mohl domáhat takovéhoto nároku proti oprávněnému jen tehdy, bylo-li by možno oprávněnému při zahájení exekučního řízení přičítat nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz cit. judikatura). Uvedená judikatura byla potvrzena též stanoviskem pléna Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06 dne 12. září 2006.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2006