ECLI:CZ:US:2006:3.US.382.05
sp. zn. III. ÚS 382/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Michaelou Voseckou Klečkovou, advokátkou se sídlem Ječná 29a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005 č. j. 37 Co 50/2005-225, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2005, navrhovatelka žádala o "umožnění odvolání se do rozsudku Okresního soudu v Blansku". S ohledem na vady podání vyzval Ústavní soud navrhovatelku, aby tyto ve stanovené 30denní lhůtě podle písemného poučení odstranila. Předmětnou výzvu převzala navrhovatelka dne 1. 8. 2005. Dne 31. 8. 2005 v dopise, označeném jako "vyjádření k výzvě ze dne 28. 7. 2005 sp. zn. III. ÚS 382/05", navrhovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že se jí dosud nepodařilo zajistit advokáta, který by ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval. Předmětné podání posoudil Ústavní soud jako žádost navrhovatelky o prodloužení stanovené lhůty k odstranění vad podání a původně stanovenou 30denní lhůtu jí prodloužil o dalších 30 dnů od obdržení výzvy. Rovněž takto prodloužená lhůta byla navrhovatelce dále prodloužena o jeden týden s tím, že v této lhůtě Ústavní soud obdrží návrh, který bude splňovat formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podáním ze dne 13. 10. 2005, upravila stěžovatelka, řádně zastoupená advokátkou na základě plné moci, ústavní stížnost tak, že dle jejího petitu navrhuje, aby Ústavní soud zrušil " rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005 sp. zn. 37 Co 50/2005, aby mohlo být v předmětné věci dále před odvolacím soudem jednáno a rozhodnuto".
V odůvodnění návrhu stěžovatelka uvádí, že Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 č. j. 7 C 315/2000-205 ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi stěžovatelkou (v dřívějším řízení žalovanou) a její sestrou pod bodem I. výroku připustil rozšíření žaloby, pod bodem II. zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k blíže označeným nemovitostem, přičemž část z nich přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně - sestry stěžovatelky (výrok pod bodem III. rozsudku) a zbývající část nemovitostí - pozemky rovněž ve výroku identifikované přikázal do vlastnictví stěžovatelky (výrok pod bodem IV.). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit stěžovatelce na vyrovnání podílu částku 219 241,50 Kč (výrok pod bodem V.) a pod body VI. až VIII. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které tento soud jako opožděně podané zamítl, neboť bylo podáno po uplynutí 15denní lhůty. Rovněž toto odmítavé usnesení soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním, tentokrát podaným včas, v němž uvedla, že odvolání nemohla podat v zákonné lhůtě z důvodu svého onemocnění, kdy byla upoutána na lůžko s angínou až do 10. 8. 2004 a doložila své tvrzení lékařskými zprávami a současně navrhla prominutí zmeškání patnáctidenní odvolací lhůty. Toto odvolání posoudil soud prvního stupně jako návrh na prominutí zmeškání lhůty a usnesením ze dne 15. 10. 2004 č. j. 7 C 315/2000-219 zrušil své dřívější usnesení ze dne 27. 7. 2004 a předložil spis včetně odvolání k rozhodnutí Krajskému soudu v Brně s tím, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno včas, neboť stěžovatelce ve včasném podání odvolání zabránila objektivní překážka.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 2. 2005 č. j. 37 Co 50/2005-225 odvolání stěžovatelky odmítl jako opožděně podané, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podala odvolání dne 17. 7. 2004 po uplynutí lhůty k podání odvolání, která uplynula dne 16. 7. 2004, a že podmínky k prominutí zmeškání lhůty nebyly splněny, neboť stěžovatelka spolu s odvoláním nepodala návrh na prominutí zmeškání lhůty, a to ani do patnácti dnů od odpadnutí překážky, tj. od 17. 7. 2004, kdy podala odvolání.
Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 5. 2005 č. j. 22 Cdo 1242/2005-249 tak, že je jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Stěžovatelka má nyní zato, že "postupem Krajského soudu v Brně vyjádřeným v usnesení ze dne 1. 2. 2005 č. j. 37 Co 50/2005-225, které bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 3. 2005, jakož i postupem Nejvyššího soudu ČR a jeho rozhodnutím ze dne 26. 5. 2005, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo a to právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces dle čl. 36, 37 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005 sp. zn. 37 Co 50/2005 se zjišťuje, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2004 č. j. 7 C 315/2000-205 tento soud odmítl s odůvodněním, že podmínky pro prominutí zmeškání lhůty nebyly splněny, neboť stěžovatelka nepožádala o prominutí zmeškání lhůty k odvolání nejen spolu s odvoláním, ale ani do 15 dnů od odpadnutí překážky. Odvolací soud přitom vzal za počátek lhůty k podání takového návrhu den 17. 7. 2004, kdy bylo odvolání stěžovatelky podáno k poštovní přepravě.
Ústavní soud ještě před tím, než se může zabývat věcí samou musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Zaměřil se přitom na posouzení otázky přípustnosti podané ústavní stížnosti.
Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je skutečnost, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).
Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků je výrazem povahy ústavní stížnosti jako subsidiárního prostředku k ochraně základních práv a svobod. Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, ani soustavy orgánů veřejné správy, je povinen své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat.
Ústavní soud je při své činnosti vázán petitem, tak jak ho stěžovatelka formulovala prostřednictvím advokátky v ústavní stížnosti, a to poté, co se jí ze strany Ústavního soudu dostalo řádného poučení o náležitostech ústavní stížnosti a k tomuto účelu jí byla několikrát prodloužena lhůta. Z něj jednoznačně a nezaměnitelně vyplývá, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005 č. j. 37 Co 50/2005-225, kterým tento soud odmítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 4. 2004 č. j. 7 C 315/2000-205, byť z obsahu návrhu je zřejmé, že stěžovatelka ve věci podala rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2005 č. j. 22 Cdo 1242/2005-249 odmítnuto jako nepřípustné. V této souvislosti Ústavní soud poznamenává, že je-li dovolání ex lege nepřípustné, nelze rozhodnutí o něm považovat za poslední opravný prostředek k ochraně práva, jak to má na mysli výše citované ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí o dovolání nemá z tohoto důvodu vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti.
V předmětné věci je však zřejmé, a z obsahu ústavní stížnosti opačný závěr nevyplývá, že stěžovatelka ve věci nepostupovala ve smyslu ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., tj. nevyužila možnost poskytovanou jí občanským soudním řádem a nenapadla předmětné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, žalobou pro zmatečnost. Stěžovatelka tak nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje, neboť její ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí o takovém posledním procesním prostředku.
S ohledem na tuto skutečnost Ústavní soud návrh jako nepřípustný odmítl [podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2006
JUDr. Jan Musil
soudce zpravodaj