ECLI:CZ:US:2006:3.US.385.05
sp. zn. III. ÚS 385/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Urbanem, advokátem se sídlem Lhotákova 2313/8, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005 č. j. 12 Co 543/2004-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. března 2004 č. j. 12 C 297/2003-49, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2005 č. j. 12 Co 543/2004-80 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 3. 2004 č. j. 12 C 297/2003-49, a tvrdí, že těmito rozsudky obecných soudů a řízení jim předcházejícími byla porušena její základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že soud prvního stupně údajně neprovedl potřebné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci a tímto postupem porušil povinnost uloženou §6 a v §120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že soud prvního stupně porušil i rovnost účastníků řízení, neboť, zatímco prý u žalobce - Městské části Praha 8 se "spokojil" s navrženými důkazy, důkazní návrhy stěžovatelky považoval za nadbytečné.
Rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 stěžovatelka dále vytýká neúplně zjištěný skutkový stav věci a ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř. nesprávně provedené hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatelky vady postupu soudu prvního stupně neodstranil ani odvolací soud.
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 3. 2004 č. j. 12 C 297/2003-49, v právní věci žalobce - Městské části Praha 8 proti stěžovatelce o zaplacení částky 8 470,- Kč s příslušenstvím, soud vyhověl žalobnímu návrhu žalobce a uložil stěžovatelce zaplatit výše uvedenou částku spolu s příslušenstvím a náklady řízení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 400,- Kč. Předmětná částka byla žalobcem požadována z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §451 občanského zákoníku, které vzniklo stěžovatelce v souvislosti s užíváním bytu o velikosti 0 + 1 č. 240 v domě čp. 1172 v Taussigově ul. v Praze 8, jenž jí byl žalobcem poskytnut na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 12 C 62/97 jako byt náhradní. Do předmětného bytu byla stěžovatelka přestěhována na základě soudního výkonu rozhodnutí dne 16. 2. 2000. Stěžovatelka i poté odmítala na tento náhradní byt uzavřít nájemní smlouvu a platit za jeho užívání příslušnou úhradu, jejíž výše v době podání žaloby dosáhla částky 8 470,- Kč.
Stěžovatelka v řízení připustila, že v tomto bytě "v současné době přespává", neboť si od předmětného bytu převzala klíče a nájemné již nyní platí. Dluh na nájemném prý ale nemá nyní z čeho zaplatit, neboť je v důchodu, ale dluh uhradí, jakmile bude pracovat.
Soud prvního stupně provedl ve věci dokazování, zejména výpisem z katastru nemovitostí ohledně práva hospodaření s předmětným domem, nájemní smlouvou na výše uvedený byt, přehledem plateb nájemného, výzvami k zaplacení předmětné částky a upomínkami žalobce. V rámci dokazování soud prvního stupně rovněž konstatoval obsah připojeného spisu sp. zn. 24 C 65/2002, v němž bylo rozhodováno o zaplacení částky 11 769,- Kč za nájemné v jiném období v témže bytě, obsah exekučního spisu sp. zn. 2 E 454/99 a spisu sp. zn. 12 C 62/97 o zrušení společného nájmu družstevního bytu stěžovatelky a jejího bývalého manžela. Z těchto důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce je oprávněn hospodařit s předmětným domem, v němž se nachází i byt v užívání stěžovatelky, přičemž stěžovatelka i po provedení výkonu rozhodnutí jejím vyklizením z družstevního bytu odmítla předmětný byt převzít a podepsat k němu nájemní smlouvu, i když v tomto bytě má některé své věci. V roce 2001 až 2002 nezaplatila stěžovatelka některé úhrady za užívání bytu. Z připojeného spisu sp. zn. 24 C 65/2002 soud prvního stupně zjistil, že stěžovatelka v průběhu tohoto řízení uhradila dluh za užívání bytu v období let 1999-2001. Proto nalézací soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že předmětný byt začala užívat až v posledním roce, neboť musela opustit půjčený byt. Nalézací soud z tohoto důvodu a dále za situace, v níž sama stěžovatelka souhlasila s uhrazením vzniklého dluhu, zamítl návrh stěžovatelky na provedení důkazu výslechem svědka, který měl potvrdil, že stěžovatelka v bytě bydlela, neboť výslech považoval za nadbytečný.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4. 2005 č. j. 12 Co 543/2004-80 pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a pod bodem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování, neshledal odvolání stěžovatelky důvodným a konstatoval, že evidenčním listem je pro předmětný byt předepsána platba nájemného a služeb s tímto bytem souvisejících při užívání jednou osobou ve výši 1 634,- Kč. V této souvislosti provedl odvolací soud porovnání výše nájemného a služeb srovnatelných bytů v předmětném domě a dovodil, že výši žalovaného bezdůvodného obohacení žalobce odvozoval od regulovaného nájemného za obdobný byt v témže domě při obdobném rozsahu užívání. Neregulované nájemné zde totiž činí až 160,- Kč za m2 plochy.
Odvolací soud zdůraznil, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, spočívající v tom, že mezi účastníky od počátku "chybí" právní vztah, který by zakládal právní nárok na požadované plnění. Protože však v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka realizovala uživatelské oprávnění k předmětnému bytu, aniž by za toto oprávnění platila úhradu (došlo tedy k plnění bez právního důvodu), vznikl stěžovatelce z takového užívání majetkový prospěch.
Odvolací soud s odkazem na hmotněprávní úpravu uvedenou v ustanovení §451 odst. 1 a §458 odst. 1 občanského zákoníku a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikované pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 dospěl k závěru, že "spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci není neoprávněný uživatel schopen vrátit, proto je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou". Vzniklé bezdůvodné obohacení v jeho peněžním vyjádření bylo ověřováno s ohledem na částky vynakládané v daném místě a čase na užívání bytu srovnatelné velikosti, druhu právního důvodu a způsobu a rozsahu jeho užívání, a bylo prokázáno, že stěžovatelka má v předmětném bytě své osobní věci, byt užívala v rozhodném období bez nájemní smlouvy k bydlení, má jej uzamčen a je tedy přístupný jen jí.
V další části odůvodnění se odvolací soud podrobně zabýval jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatelky, které všechny důsledně vyvrátil.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
III.
Ústavní soud neshledal v postupu obou obecných soudů, ani v jejich rozsudcích porušení ústavních práv stěžovatelky.
Ve sporném řízení je zásadně věcí účastníků, aby tvrdili skutečnosti a k jejich prokázání navrhovali důkazy. V tomto řízení skutkový závěr soudu vychází ze zjištěného skutkového stavu věci, který je do značné míry výsledkem procesní aktivity účastníků řízení. Pokud stěžovatelka v průběhu řízení před soudem prvního stupně sama přiznala důvodnost podané žaloby tím, že projevila ochotu žalovanou částku zaplatit, nemůže se teprve cestou ústavní stížnosti dovolávat údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, a to navíc za situace, v níž pouze v obecné rovině, bez jakékoli potřebné konkretizace tvrdí, že Obvodní soud pro Prahu 8 porušil její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu neúplně provedeným dokazováním, neboť prý "důkazy navržené stěžovatelkou považoval za nadbytečné" a neprovedl "potřebné důkazy ke zjištění skutečného stavu věci".
Rovněž další tvrzení stěžovatelky ohledně údajného porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., kterého se měl v napadeném rozsudku dopustit nalézací soud, neodpovídá skutečnosti. Není povinností soudu v odůvodnění rozhodnutí obšírně rozvádět skutečnosti, které nejsou ve vztahu k předmětu sporu relevantní (kdo o předmětný byt požádal), ale je jeho povinností jasně a stručně vyložit, které skutečnosti vzal v projednávané věci za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a na základě toho učinit závěr o skutkovém stavu ve vztahu k právnímu posouzení projednávané věci. Všechny výše uvedené náležitosti jsou obsaženy v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, přičemž nalézací soud také vyložil, z jakého důvodu nepovažoval za vhodné doplnit dokazování o navrhovaný výslech svědka.
K námitkám stěžovatelky, že se nalézací soud nezabýval tím, kdo uzavřel nájemní smlouvu a že se bývalý manžel stěžovatelky zavázal platit úhradu za byt až do provedení výkonu rozhodnutí, či že jsou údajně nesprávně zhodnoceny úhrady stěžovatelkou v minulosti za užívání bytu zaplacené, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které považuje v tomto směru za podrobné a přiléhavé, aniž z hlediska své pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti považuje za vhodné k němu cokoli připojit.
Ústavní soud nezjistil, že by napadené rozsudky obou obecných soudů porušily stěžovatelkou tvrzená základní práva a svobody.
Proto ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu