ECLI:CZ:US:2006:3.US.39.06
sp. zn. III. ÚS 39/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti B. K., zastoupeného JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem se sídlem Osek u Rokycan 47, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 1 T 72/2003, Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 5. 2005, sp. zn. 6 To 226/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1157/2005, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavním pořádkem garantovaná práva, jmenovitě na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a dále práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Návrh podal stěžovatel včas, a splňuje i další formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Soudem prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným skutkem spočívajícím v tom, že "použil jako instruktor horolezecké techniky při praktické výuce práce ve výškách členů kurzu, který pořádal, na skále nainstalovanou vratnou skobu typu IQ jako jistící bod, o kterém do té doby nevěděl a aniž by člena kurzu seznámil se způsobem bezpečného použití tohoto typu skoby; při slaňování člena kurzu F. B., s použitím této skoby, se pak dostatečným způsobem fakticky nepřesvědčil, zda jmenovaný skutečně učinil správně všechny úkony potřebné k bezpečnému slanění pomocí této skoby a v důsledku toho došlo na počátku slaňovacího manévru k vypadnutí lana z IQ skoby a následnému pádu F. B. na zem", čímž mu byla způsobena ve výroku dále popsaná zranění spojená s následky, rovněž podrobně uvedenými. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 tr. zákona, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Soud rozhodoval již podruhé; předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen s pokynem doplnit dokazování o důkaz znaleckým posudkem k objasnění odborných otázek souvisejících s činností, při které došlo k újmě na zdraví, jelikož dosud podané odborné vyjádření podle jeho názoru neodpovídalo složitosti posuzované věci.
K odvolání stěžovatele odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o náhradě škody, a nově rozhodl tak, že se poškozený F. B. odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že odvolací soud, vycházeje především z jednotlivých stěžovatelových námitek, dospěl k závěru, že i se zřetelem k nim skutkové a právní závěry soudu prvního stupně ohledně viny a trestu obstojí. Závěr, že stěžovatel neseznámil vedené kurzisty se způsobem správného použití skoby IQ, nevaroval před nebezpečími, jež představuje použití nesprávné, a nepřesvědčil se, zda poškozený provedl všechny úkony k bezpečnému slanění, pokládal odvolací soud za zdůvodněný a podložený provedenými důkazy.
Dovolací soud dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ačkoli námitky uplatněné v dovolání zásadně nebyly podřaditelné způsobilým dovolacím důvodům vypočteným v ustanovení §265b tr. řádu (jelikož směřovaly především proti učiněným skutkovým zjištěním), dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b/ tr. řádu neodmítl, a odkazuje (byť jen zprostředkovaně) na použitelný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. řádu, podrobil přezkumu právní posouzení věci z hlediska namítaného nedostatku subjektivní stránky trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným. V soudy přijatých závěrech však neshledal žádné podstatné pochybení, byť by podle jeho názoru mohlo být spíše zvažováno zavinění ve formě nedbalosti nevědomé; ani tvrzení stěžovatele o nedisciplinovaném jednání poškozeného "nejsou způsobilá zvrátit právní kvalifikaci jeho jednání", jelikož ani případná možnost odvrátit pád (provedením zkušebního odsednutí, resp. zatížení lana při slanění) nevylučuje, že "základní příčinou pádu a vzniku zranění poškozeného byla z hlediska technického právě opomenutí obviněného" (stěžovatele).
Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel obecným soudům především vytýká, že dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Neprávně hodnotily provedené důkazy, což platí především o výpovědi poškozeného, z níž učinily věcně nesprávné závěry, přehlížejíce její vnitřní rozpory a protichůdné logické, jakož i věcné implikace. Soudy nevěnovaly náležitou pozornost jeho obraně (nabízené skutkové verzi), pomíjely důkazy, jež jí svědčily, a neprovedly důkazy, které nabídl (odborná vyjádření), ačkoli byly objektivně relevantní. Právní posouzení skutku je pak podle stěžovatele nesprávné v rovině závěru o jeho zavinění; stěžovatel dovozuje, že dáno není, neboť "vycházel z toho, co bylo v době, kdy byl výcvik prováděn, obecně známo", a "při kontrole postupoval okolnostem odpovídajícím způsobem a z objektivních a přiměřených důvodů ...spoléhal, že poškozený postupuje podle (jeho) instrukcí a pokynů".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Co do roviny skutkové - o niž jde v dané věci především - platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, však místa zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Nemá rozumnou oporu názor, že ve skutkových zjištěních je zahrnut prvek libovůle, a že jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Že výsledek řízení není založen na "extrémním nesouladu" mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku vysvětlil stěžovateli již soud dovolací, a není důvod jeho názor nesdílet. Ani kdyby skutková verze stěžovatele byla rovněž možná, neznamená to (bez dalšího), že je tím dosaženo základny pro zásah z pozic ústavněprávního přezkumu. Spor o to, zda na straně stěžovatele byly dány "přiměřené důvody" spoléhat, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, resp. (naopak) že o tom, že se tak může stát "vzhledem k okolnostem a ku svým osobním poměrům (stěžovatel) vědět měl a mohl" - v podobě, v níž byl před obecnými soudy otevřen (a posouzen) - ústavněprávní dimenzi nemá.
Obecné soudy učinily skutková zjištění, jimž stěžovatel v řízení před nimi opakovaně oponoval, a prostřednictvím ústavní stížností v této polemice pokračuje; zásadně též uplatněním námitek, jež již dříve adresoval obecným soudům. Stěžovatel přisuzuje Ústavnímu soudu postavení další (čtvrté soudní) přezkumné instance, jež mu ovšem nepřísluší.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
Jiří M u c h a v. r.
předseda senátu