ECLI:CZ:US:2006:3.US.392.06
sp. zn. III. ÚS 392/06
Usnesení
III. ÚS 392/06
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti JUDr. Ingrid Švecové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 3, Seifertova 17, Praha 3, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 7 (adresa pro doručování 130 00 Praha 3, Seifertova 17), proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 69/2006, 14 Co 70/2006 ze dne 20. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, která je soudní exekutorkou, se svou ústavní stížností s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. l, čl. 3 odst. 1, čl. 9, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 odst. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, bylo změněno ve výroku o náhradě nákladů řízení usnesení soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 12. 2004 č. j. 33 Nc 7717/2003-9, opravené usnesením téhož soudu ze dne 1. 9. 2005 č. j. 33 Nc 7717/2003-17, jímž byla zastavena exekuce proti povinné Villasped, s. r. o. v likvidaci, oprávněné CTJ, a. s. bylo uloženo zaplatit stěžovatelce 10.486,- Kč a vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přitom výrok o nákladech exekuce přisouzených stěžovatelce byl odůvodněn odkazem na ust. §89 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"). Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání oprávněné do výroku o nákladech exekuce, tomuto odvolání vyhověl a napadený výrok o nákladech exekuce rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že s použitím ust. §87 exekučního řádu a §271 odst. 1 o. s. ř. tyto náklady uložil zaplatit povinné, která podle něj, tím že je bez majetku, z procesního hlediska zastavení exekuce zavinila.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž se stěžovatelka v důvodech dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 s tím, že oproti uvedenému nálezu v daném případě sice nárok na náhradu nákladů exekutorce přiznán byl, avšak vůči povinné, u níž při provádění exekuce nebyl zjištěn žádný majetek. Formálně tedy požadavek náhrady nákladů exekuce naplněn byl, nicméně ve skutečnosti stěžovatelka neobdrží ničeho. Poukazuje na to, že soudnímu exekutorovi k zajištění výkonu veřejné funkce nejsou poskytovány žádné finanční prostředky z veřejných zdrojů, jeho odměna v rámci náhrady nákladů exekuce je prakticky jediným zdrojem, z něhož exekutor kryje náklady fungování svěřeného úřadu a v této souvislosti také provádí dále srovnání s postavením soudního komisaře. Podle jejího názoru s ohledem na významné zákonné omezení práva exekutora odmítnout provedení exekuce je interpretace ust. §87 odst. 3 ex. řádu ve vztahu k ust. §89 cit. zák. odvolacím soudem diskriminační, v rozporu s čl. 3 Listiny. Z hlediska rovnosti zákonných podmínek výkonu vlastnických práv a z hlediska rovnosti zákonných podmínek podnikání je podle ní diskriminačním přenášením podnikatelského rizika z oprávněného na soudního exekutora taková soudní praxe, kdy při nedostatku postižitelného majetku povinného nese po zastavení exekuce hotové výdaje vynaložené v exekuci, nařízené k návrhu oprávněného a v jeho zájmu, soudní exekutor. Z těchto a dalších důvodů domáhá se proto zrušení napadeného usnesení pro porušení shora označených základních práv.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného usnesení, posoudil ústavní stížnost jako neopodstatněnou.
Problematikou aplikace a výkladu ust. §87 a §89 exekučního řádu ve vazbě na ust. §271 odst. 1 o. s. ř. - tedy ustanovení použitých v napadeném rozhodnutí - se zabývá Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. 9. 2006, v mezidobí po podání této ústavní stížnosti jeho plénem přijaté podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci právního názoru II. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 a v druhé větě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/2004. Podle uvedeného stanoviska není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V závěru odůvodnění stanoviska, v němž je v podstatě reagováno i na argumenty, které obsahuje ústavní stížnost stěžovatelky, Ústavní soud dovodil, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Uvedené stanovisko III. senát Ústavního soudu musí brát v úvahu i v nyní posuzované věci, v níž, jak patrno ze shora uvedeného, jde o právně i skutkově srovnatelnou věc. Vzhledem k tomu, že z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že v řízení před obecnými soudy oprávněná postupovala při vymáhání pohledávky proti povinné řádně, ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by oprávněná před podáním návrhu na nařízení exekuce nedbala náležité opatrnosti a uvážlivosti, což by odůvodňovalo použití ust. §89 exekučního řádu, nutno i v nyní posuzované věci učinit závěr, že odvolací soud v daném případě postupoval ústavně konformním způsobem.
Z důvodů ve stanovisku blíže rozvedených, na něž lze pro stručnost odkázat, tak Ústavní soud v posuzované věci nepřisvědčil stěžovatelčinu tvrzení, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, jichž se dovolává. Proto byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006