ECLI:CZ:US:2006:3.US.401.06
sp. zn. III. ÚS 401/06
Usnesení
III. ÚS 401/06
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. N., zastoupeného JUDr. Radimem Dvorským, advokátem v Praze 1, Národní 32, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 550/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 19 Co 421/2005, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 18 C 504/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 5. 2006 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 550/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 19 Co 421/2005, a usnesení Obvodního soudu pro prahu 10 ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 18 C 504/99, a s tvrzením, že tato rozhodnutí představují porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu jeho vlastnického práva ve smyslu §11 Listiny, se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti zjistil, shora označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl v řízení o žalobě na zrušení spoluvlastnictví k nemovitosti podané proti žalované I. B. a H. K. (proti posledně jmenované však řízení bylo soudem zastaveno) podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítnut návrh, kterým se žalobci (jimiž byli kromě stěžovatele i MUDr. D. R., C. G. a M. H.) domáhali přistoupení druhého žalovaného - neznámých dědiců po zemřelé H. K. Důvodem bylo, že žalobci přes výzvu soudu neoznačili tohoto druhého žalovaného v souladu s §79 odst. 1 o. s. ř., především tedy jménem a příjmením. K odvolání žalobců pak Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání, které však Nejvyšší soud výše označeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, kde jedním z dalších podílových spoluvlastníků je H. K., která je neznámého pobytu od roku 1948, a že ostatní vlastníci pokládali za nutné vyřešit spoluvlastnické vztahy k dané nemovitosti. V řízení prý Městský soud v Praze, na základě pouhého sdělení, aniž by tato skutečnost byla prokázána, dospěl k závěru, že jmenovaná zemřela a že bez zjištění případných dědiců není možné v řízení pokračovat. Dle názoru stěžovatele je jedinou možností, jak pokračovat v řízení, ustanovit těmto neznámým dědicům opatrovníka, což obecné soudy odmítly učinit. Tímto krokem a neprojednáním věci byla porušena výše uvedená základní ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatele s názory obecných soudů, zda lze ustanovit procesního opatrovníka neznámé osobě. Uvedenou otázkou se však obecné soudy podrobně zabývaly a důvody, proč to možné není, v odůvodnění svých rozhodnutí řádně předestřely. Lze snad jen shrnout, že občanský soudní řád postup, kterého se stěžovatel domáhá, neumožňuje; hovoří-li se v něm výslovně o účastníkovi neznámého pobytu, je tím míněn konkrétní, dostatečně identifikovatelný subjekt. Ostatně vedení řízení s "neznámým" účastníkem by bylo zbytečné, neboť by posléze vydaný rozsudek nemohl mít žádné právní účinky. Jestliže tedy stěžovatel dostatečně dědice po zemřelé H. Karlssonové ani přes výzvu soudu neoznačil, a tuto vadu návrhu nebylo možno ani zhojit ustanovením opatrovníka podle §29 odst. 1 a 3 o. s. ř., nelze postupu obecných soudů, které odmítly vyhovět návrhu žalobců, nic vytknout.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2006