ECLI:CZ:US:2006:3.US.439.06
sp. zn. III. ÚS 439/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věcech ústavních stížností stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13.3.2006, č.j. 30 Nc 45/2005-143 a 30 Nc 57/2005-107, takto:
I. Ústavní stížnosti zapsané pod spisovými značkami III. ÚS 439/06 a III. ÚS 442/06 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 439/06.
II. Návrhy na přerušení řízení o těchto ústavních stížnostech a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítají.
III. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi původně vedenými pod sp. zn. III. ÚS 439/06 a sp. zn. III. ÚS 442/06 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto, že v jeho výrocích jmenovaná soudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Hana Homolová není vyloučena z projednávání a rozhodování tamtéž označených věcí, v nichž vystupuje jako žalobce a uplatňuje své majetkové nároky.
Krajský soud v Praze v napadených usneseních dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné námitky nejsou podřaditelné důvodům podjatosti soudce vyjmenovaným v §14 o.s.ř., soudkyně vztah k věci a k účastníkům řízení nemá, a s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 14/04, vyslovil názor, že pouhá nevole nebo kritika soudního rozhodování ze strany výkonné moci či "politiků" nemůže být objektivně způsobilá založit vyloučení soudce již proto, že připustit opak by znamenalo "paralyzovat soudní moc do té míry, že by ztratila svoji nezávislost".
Stěžovatel v ústavních stížnostech setrval na důvodech v řízení před obecnými soudy vznesených námitek podjatosti, jež dříve uplatnil vícekrát nejen vůči soudcům rozhodujícím v jeho věcech v prvním nebo druhém stupni, nýbrž i vůči soudcům soudů nadřízených, kteří o těchto námitkách rozhodovali, resp. měli rozhodovat. Soudci (všeobecně) jsou podle jeho názoru podjatí především z důvodu politického a společenského tlaku, který je na ně vyvíjen vzhledem k množství občanskoprávních sporů, které aktuálně vede. Stěžovatel se dovolává tzv. teorie zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit i účastníkům řízení a veřejnosti, a ku podpoře svého názoru odkazuje i na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (o nutnosti objektivní úvahy, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl) a sp. zn. I. ÚS 167/94 (dle něhož postačí, že o nepodjatosti lze mít pochybnosti), a posléze argumentuje též rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (že vyloučeným je i soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel poukazuje současně na konkrétní jednání politických představitelů státu poté, co byla obecnými soudy vydána rozhodnutí v jeho prospěch, jakož i na provokované legislativní a judikatorní tendence, a jejich mediální reflexe, jež měly dosud dosažený úspěch paralyzovat. Zvláštní pozornost věnuje stěžovatel zjištění o zprávové povinnosti soudů vůči ministerstvu spravedlnosti o stavu řízení, která u obecných soudů vede, a dovozuje, že sama tato iniciativa exekutivy představuje zjevně neregulérní zásah do nezávislosti soudů. Oproti názorům vtěleným do napadených rozhodnutí má za to, že za těchto okolností je panující politická atmosféra způsobilá rozhodování soudů v jeho věcech významně ovlivnit, a jestliže jimi bylo rozhodováno opačně, došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil.
Nad tento rámec a s poukazem na další konkrétní skutečnosti stěžovatel dovozuje, že v České republice není soudce, který by mohl být při projednávání jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, a proto se domnívá, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat jen v rámci právního prostoru Evropské unie. Jelikož z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU plyne, že EU je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, a současně není známo žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že je možné přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, je podle stěžovatele odůvodněné žádat, aby Ústavní soud podle čl. 234 Smlouvy o založení ES tuto otázku (jejíž znění formuloval), předložil k posouzení Evropskému soudnímu dvoru jako otázku předběžnou, a do rozhodnutí o ní, aby řízení o ústavní stížnosti bylo přerušeno.
Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti jsou co do svého obsahu totožné a směřují proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (o.s.ř.), spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
Tak je tomu v posuzovaných věcech.
Obsahově obdobnými stěžovatelovými ústavními stížnostmi se totiž Ústavní soud zabýval například v usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, a dospěl zde k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Dovodil mimo jiné, ztotožňuje se s argumenty obecných soudů, že "námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v §14 o.s.ř. nelze", že soud "nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat".
V usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněným návrhem; ohledně návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru uzavřel shodně (že není důvodný). Účelem prejudiciálního řízení před Evropským soudním dvorem podle čl. 234 Smlouvy o založení ES, uvedl Ústavní soud, je posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud tyto normy je třeba v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Návrh stěžovatele, který směřuje k přednesení předběžné otázky týkající se výkladu rozsahu čl. 6 Smlouvy o EU, tento účel nesplňuje. "Jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 Smlouvy o EU je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně stanovených oblastí Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU (čl. 46 písm. d/), avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 (původní čl. F) Smlouvy o EU stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, které vznesl stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o stěžovatelových žalobách, by proto ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný". Ústavní soud k tomu dále dodal, že "není ani (jinak) v pravomoci ESD rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů (tedy nikoliv skrze výklad čl. 6 Smlouvy o EU)".
Shodně rozhodl Ústavní soud i usnesením ze dne 6. 4. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 133/06, jakož i ze dne 27.4.2006, sp. zn. III. ÚS 114/06. Vzhledem k (všeobecné) povaze stěžovatelem uplatněných námitek podjatosti není významné, směřovaly-li (v dřívějších věcech ústavních stížností) také proti soudcům jiným než soudkyni, jíž se týkala rozhodnutí, napadená ve věcech posuzovaných. Obsahově totožnou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 351/06, ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 350/06, a shodné názory vyjádřil i v usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 62/06.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit, což zakládá další důvod pro hodnocení posuzovaných stížností jako zjevně neopodstatněných, neboť právě tak o dřívějších bylo rozhodnuto.
Ohledně námitky podjatosti, směřující proti všem soudcům Ústavního soudu, se sluší především poznamenat, že nebyla vůči soudcům senátu, jemuž podle rozvrhu práce připadly dané věci k rozhodnutí, vznesena adresně, resp. jednotlivě; stěžovatel neuvádí žádný konkrétní důvod, pro který by jednotliví soudci měli být vyloučeni z projednávání a rozhodování jeho ústavní stížnosti. V obecné rovině stěžovatelem uvedené okolnosti za relevantní senát nepokládá, resp. nemá za to, že by mohly jakkoli působit proti nestrannému posuzování věci; soudci nemají vztah ani k účastníkům řízení ani ku věci, jež je projednávána. Ve zmíněném usnesení ze dne 28.2.2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, Ústavní soud uvedl, že "se ... nezabýval námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu, neboť pokud důvody zpochybnění nepodjatosti neshledal u soudkyně obecného soudu, tím spíše tyto závěry platí i pro soudce Ústavního soudu, když navíc námitka stěžovatele vůbec nesměřovala proti konkrétním soudcům rozhodujícím o této ústavní stížnosti". Režim rozhodování o vyloučení soudce (soudců) podle §38 odst. 1, věty druhé, zákona o Ústavním soudu, použít nelze, neboť i "jiný senát, určený rozvrhem práce", je vystaven téže námitce podjatosti; samostatný výrok, že soudci Ústavního soudu nejsou vyloučeni, nepřichází v úvahu.
Vznesl-li stěžovatel také zvláště námitku podjatosti soudce (předsedy) Ústavního soudu Pavla Rychetského, je namístě připomenout, že je smysluplné se zabývat otázkou vyloučení jen toho soudce, který je podle rozvrhu práce určen k projednání a rozhodování dané věci. Platí, a stěžovatel byl o tom uvědomen, že jmenovaný Pavel Rychetský takovým soudcem zde není. Zvláštního výroku ve vztahu k takto evidentně nedůvodné námitce podjatosti rovněž netřeba.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládá Ústavní soud za přiléhavé odstraňovat formální nedostatky plné moci pro stěžovatelova zástupce.
Stranou pozornosti ponechal Ústavní soud též otázku, zda věcné posouzení stěžovatelových ústavních stížností není vyloučeno již z důvodu uplatnění principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jestliže bez ohledu na existenci rozhodnutí nadřízeného soudu podle §16 odst. 1 o.s.ř. (o něž zde jde) lze námitku, že věc projednal a rozhodl v ní vyloučený soudce, uplatnit (resp. hodnotit) v řízení o odvolání nebo o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost (srov. §205 odst. 2 písm. a/, §229 odst. 1 písm. e/, §242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2006
Jan Musil
předseda senátu