ECLI:CZ:US:2006:3.US.465.06
sp. zn. III. ÚS 465/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Doc. PhDr. V. Ch., CSc., zastoupené Mgr. Vratislavem Vlčkem, advokátem se sídlem Běluňská 258/68, Praha 9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2005 č. j. 32 Co 2/2005-100 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. října 2004 č. j. 5 C 1266/2003-43, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2006, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v návrhu rekapituluje průběh pravomocně skončeného řízení, v němž se domáhala určení, že se stává vlastnicí jí blíže specifikovaných nemovitostí - pozemků v katastrálním území Ořech, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha - západ. Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 7. 10. 2004 č. j. 5 C 1266/2003-43 žalobu stěžovatelky (v dřívějším řízení žalobkyně) zamítl, neboť dospěl k závěru, že sice jím posuzovaná kupní smlouva, jíž došlo k převodu vlastnictví předmětných nemovitostí ze stěžovatelky a F. D. jako prodávajících, na československý stát, zastoupený tehdejším Místním národním výborem v Ořechu jako kupujícím, byla uzavřena za nápadně nevýhodných cenových podmínek, ale nebyla uzavřena v tísni ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě). Ke stejnému závěru dospěl i Městský soud v Praze, který rozhodoval v této restituční věci v předchozím řízení a Okresní úřad Praha - západ, pozemkový úřad v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2002 č. j. PÚ-R-155/91/IV-36/02, jímž bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnuto, že stěžovatelka a F. D. se nestávají vlastníky předmětných nemovitostí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 32 Co 2/2005-100 odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat meritem věci, musí vždy zkoumat, zda předložený návrh splňuje zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanovené procesní i materiální podmínky a náležitosti.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatelka v návrhu uvádí, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č. j. 32 Co 2/2005-100 jí byl doručen dne 20. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné [s výjimkou podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek nepodala, ale podala žalobu pro zmatečnost. Ta však byla, jak to vyplývá z připojeného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2005 sp. zn. 36 C 64/2005 zamítnuta s tím, že námitky stěžovatelky uvedené v žalobě nejsou zmatečnostními důvody taxativně vymezenými v ustanovení §229 občanského soudního řádu s jedinou výjimkou, která se však ukázala jako zcela nepravdivou, neboť stěžovatelkou namítaná vada řízení spočívající v údajné absenci žalobního návrhu neobstála, protože žaloba byla v předmětné věci nepochybně podána samotnou stěžovatelkou (navíc zastoupenou právním zástupcem).
Z obsahu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2005 sp. zn. 36 C 64/2005 je potvrzován údaj stěžovatelky o datu doručení výše označeného rozsudku odvolacího soudu stěžovatelce (tj. dne 20. 6. 2005), přičemž právě od tohoto data se odvíjí zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu za situace, v níž stěžovatelka, jak sama uvádí, dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodala a žaloba pro zmatečnost pro absenci zákonem taxativně vymezených důvodů zmatečnosti není rovněž tím posledním procesním prostředkem, který sloužil k ochraně práva stěžovatelky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonná 60denní lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovatelce marně uplynula již v roce 2005, a pokud byl předmětný návrh podán k poštovní přepravě dne 12. 6. 2006 (a Ústavnímu soudu doručen dne 13. 6. 2006), jedná se o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem o Ústavním soudu. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že se jí údajně v zákonné 60denní lhůtě od doručení rozsudku odvolacího soudu nepodařilo zajistit advokáta, který by ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval a k jeho určení došlo Českou advokátní komorou až dne 10. 5. 2006 postupem podle ustanovení §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Za těchto okolností Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj