ECLI:CZ:US:2006:3.US.467.06
sp. zn. III. ÚS 467/06
Usnesení
III. ÚS 467/06
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. F., zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem v Praze, Kodymova 2526/4, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. 8 C 231/2004-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 6. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 5. 2005, čj. 8 C 231/2004-37, kterým bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitostí a stěžovatel (žalovaný) je povinen uhradit žalobcům náklady řízení a České republice uhradit soudní poplatek. Stěžovatel uvedl, že rozsudek nabyl právní moci dne 5. 6. 2005, jedná se o rozsudek pro uznání, avšak podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny. Stěžovateli, dle jeho tvrzení, nebyla soudem doručena žaloba, výzva k vyjádření, ani rozsudek (z toho stěžovatel dovozuje, že jeho podpisy na doručenkách byly zfalšovány). V důsledku toho byla porušena jeho práva, jež plynou z čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel se o skončeném prvostupňovém řízení a o rozsudku pro uznání dozvěděl dne 8. 6. 2006. Dne 14. 6. 2006 podal proti uvedenému rozsudku odvolání, ve kterém namítl nesplnění zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Souběžně podal také ústavní stížnost, což odůvodnil tím, že pro případ zfalšování podpisu stěžovatele na doručence není právní řád České republiky explicitně vybaven.
Dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům ochrany práv ve vztahu subsidiarity. Ústavní soud již několikráte konstatoval, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci (tedy i obecných soudů). Ústavní soud představuje v této souvislosti institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavní stížnosti, proto patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností také odvolání obsahující stejnou námitku o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Jestliže tedy stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s řádným opravným prostředkem a před obecnými soudy tedy probíhá příslušné řízení, v jehož rámci se stěžovatel může domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod, není zde důvod, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Není ani důvod, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím do vydání rozhodnutí v odvolacím řízení, neboť stěžovatel může podat ústavní stížnost po doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V dané věci dospěl Ústavní soud také k závěru, že tu nejsou splněny podmínky pro aplikaci žádné z výjimek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odůvodňujících neodmítnutí ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2006