ECLI:CZ:US:2006:3.US.488.05
sp. zn. III. ÚS 488/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Radslavem Janečkem, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 20, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2005, č. j. 7 Co 953/2005-111, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. září 2005, č. j. 2 C 242/2003-80, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 21. září 2005, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích (ve znění doplňujícího rozsudku), kterým okresní soud jako soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 36.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněně účtovaný odběr teplé vody za rok 1998, částky 1000 Kč s poplatkem z prodlení za neoprávněně účtované penále za nájem v roce 2001 a částky 2.292 Kč s poplatkem z prodlení za neoprávněně účtovaný nájem za rok 2002. Stěžovatel rovněž napadá rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž tento soud jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu potvrdil. Stěžovatel se přitom domnívá, že vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny, jakož i principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel především namítá, že nebyl při jednání před soudem prvního stupně poučen o svých právech, v řízení odvolacím pak soud odmítl všechny jeho návrhy na doplnění dokazování a nebyl mu ani předán protokol z jednání. Kromě uvedeného zpochybňuje stěžovatel postup obou soudů, které připustily námitku promlčení jeho pohledávky vznesenou žalovaným a jejich právní závěr o tom, že žalovaná pohledávka je promlčena. K tomu, aby došlo k promlčení pohledávky, je dle stěžovatele nezbytná skutečná vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení, nikoliv pouze pochybnosti o správnosti vyúčtování. Právní závěr, který tedy oba soudy učinily ve vztahu k oprávněnosti žaloby, proto považuje za mylný a navrhuje zrušení všech ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Po zjištění, že současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, vedené Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 33 Odo 1192/2005, Ústavní soud usnesením ze dne 25. října 2005, č. j. III. ÚS 488/05-11, řízení o ústavní stížnosti přerušil do doby, než ve věci rozhodne Nejvyšší soud ČR. V řízení mohl pokračovat teprve poté, co Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. června 2006, č. j. 33 Odo 1192/2005-129, dovolání stěžovatele odmítl.
Podáním ze dne 30. srpna 2006 zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu shora uvedené usnesení dovolacího soudu spolu s dalšími písemnostmi svědčícími, dle jeho názoru, o protiprávním postupu SBD Prachatice (žalovaného ve sporu) vůči jemu a jeho matce. K tomuto podání však Ústavní soud nemohl přihlédnout, neboť nebyla splněna podmínka povinného právního zastoupení ve smyslu ust. §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv. Je namístě uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tuto zásadu lze prolomit pouze tehdy, jestliže by se právní závěry obecných soudů ocitly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Dle názoru Ústavního soudu však procesnímu postupu soudů obou instancí ani jejich právnímu názoru vyjádřenému v napadených rozhodnutích, pokud jde o uplatněnou námitku promlčení, nelze nic vytknout. Ze spisu Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 2 C 242/2003, jež si Ústavní soud k posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti vyžádal, je zřejmé, že v řízení nedošlo k žádnému z procesních pochybení, které stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá. Stěžovatel byl při ústním jednání konaném dne 14. září 2005 (č. l. 75 a násl. spisu) řádně poučen ve smyslu ust. §118a odst. 1 a §119a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud považuje takové poučení za dostatečné. Byl řádně poučen i o svém právu podávat opravné prostředky. Stěžovatel nijak nespecifikoval, jakého poučení se mu mělo, ať již před soudem prvního stupně, či před soudem odvolacím, ještě dostat; Ústavní soud se domnívá, že požadavek ust. §5 o. s. ř., jakož i principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny, byly dodrženy. Stejně nedůvodnou se jeví i námitka, že stěžovatel neobdržel stejnopis protokolu z ústního jednání odvolacího soudu. Z protokolu o tomto jednání (ze dne 24. května 2005, č. l. 109 spisu) je totiž patrné, že stěžovatel o stejnopis protokolu nežádal (jako o něj nepožádal u žádného z ústních jednání před soudem nalézacím). Nemohl jej tedy ani obdržet. Jeho právo na spravedlivý proces tak nebylo ani v tomto ohledu nijak dotčeno.
Pokud jde o skutkové a právní závěry soudů obou instancí ve vztahu k uplatněné námitce promlčení žalované pohledávky v částce 36.000 Kč, ani zde neshledal Ústavní soud jakýkoliv rozpor, který by jej mohl vést ve shora naznačených intencích přezkumu k závěru o porušení práv a svobod stěžovatele. Soudy v daném ohledu provedly dokazování, které je dostatečnou oporou jejich závěrům o zjištěném skutkovém stavu a na to navazujícím závěrům právním. Poté, co shledaly, že námitka promlčení je žalovaným uplatněna důvodně, nebylo již důvodu vést dokazování ke zjištění výše pohledávky (jakýchkoliv případných chyb ve vyúčtování), neboť dokazování v tomto ohledu by bylo nadbytečné. Jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací svůj závěr o tom, proč nebyly stěžovatelem navrhované důkazy provedeny, řádně odůvodnily.
Stran námitky promlčení a určení okamžiku, od nějž je třeba odvíjet lhůtu k uplatnění nároku plynoucího z bezdůvodného obohacení, jak před soudem činil stěžovatel, postačí poukázat na závěry soudu prvního stupně v napadeném rozhodnutí obsažené, jež Ústavní soud považuje za správné. Je sice třeba souhlasit se stěžovatelem, že pro začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je třeba skutečné vědomosti oprávněného o tom, kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 obč. zák.), nicméně tuto vědomost nelze vykládat tak subjektivně, jak stěžovatel činí. Stěžovatel obdržel od žalovaného v roce 1998 vyúčtování služeb, z nějž mohl a měl zjistit, že došlo k neoprávněnému zaúčtování vyšší spotřeby vody, neboť měl možnost kontroly skutečné spotřeby vody (dle vodoměru) a měl k dispozici i informaci o cenách jejího odběru, jakož i mechanismu výpočtu konečné výše úhrady spotřeby vody dle tehdy platné vyhlášky č. 152/2001 Sb. Toto vyúčtování však nereklamoval ani ve stanovené čtrnáctidenní lhůtě, ani dodatečně. Objektivně tak měl k dispozici vědomost o tom, že došlo nebo mohlo dojít na jeho úkor k neoprávněnému majetkovému prospěchu. Není poté rozhodující, že tato skutečnost byla dodatečně zjištěna činností Policie ČR a uvedena v usnesení o odložení věci ze dne 11. 12. 2001.
Ústavní soud tedy konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyly shledány závady v právním nebo skutkovém hodnocení obecných soudů, není možné rozpor s právem na spravedlivý proces, jakož i dalšími stěžovatelem namítanými ústavními právy, dovozovat.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu