ECLI:CZ:US:2006:3.US.492.06.1
sp. zn. III. ÚS 492/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., t. č., právně zastoupeného Mgr. Janem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 8, Písečná 447, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2005 sp. zn. 42 T 5/2005 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. 61 To 522/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 26. 6. 2006 obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, které však zjevně nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení podle §30, 34 a §72 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel ve stanovené lhůtě zaslal doplněné znění ústavní stížnosti, plnou moc advokáta a dále písemné vyhotovení rozhodnutí o odvolání ve své trestní věci. V ústavní stížnosti se domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v článku 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 bodu 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
V předmětné věci bylo posledním opravným prostředkem k ochraně práva odvolání, neboť možnosti podat dovolání stěžovatel nevyužil. Ze znění ústavní stížnosti ani z přiložených písemností nebylo zřejmé, kdy bylo poslední rozhodnutí stěžovateli doručeno. Z dokladů o doručení v trestním spise Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 42 T 5/2005 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel do vlastních rukou převzal písemné vyhotovení v záhlaví jmenovaného rozsudku Městského soudu v Praze dne 5. 1. 2006, jeho obhájkyni byl rozsudek doručen dne 9. 1. 2006. Vzhledem k tomu, že původní návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti byl stěžovatelem k poštovní přepravě podán dne 23. 6. 2006, je zjevné, že zákonem předepsaná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti dodržena nebyla.
Dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému byl soudce zpravodaj nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Pouze obiter dictum Ústavní soud ohledně meritu ústavní stížnosti připojuje následující poznámku.
Právo zvolit si obhájce je nedílnou složkou práva na obhajobu, zaručeného stěžovatelem citovanými články Listiny a Úmluvy a příslušnými ustanoveními trestního řádu. Obsahem tohoto práva je zejména možnost vybrat z odborně kvalifikovaných osob takovou, k níž má obviněný důvěru, že bude v trestním řízení nejúčinněji hájit jeho zájmy. Orgány činné v trestním řízení mají povinnost obviněnému takovou volbu umožnit, tzn. musejí při splnění zákonných požadavků akceptovat jako obhájce konkrétního advokáta, kterého si obviněný vybral. Z uvedeného plyne, že orgány činné v trestním řízení nemohou svévolně nahradit advokáta zvoleného obviněným advokátem jimi ustanoveným a zároveň obviněný si místo ustanoveného obhájce může kdykoli za řízení zvolit obhájce jiného (§37 odst. 2 tr. řádu). Obdobně může obviněný kdykoli změnit obhájce dříve zvoleného. Z nutnosti respektovat změnu obhájce obviněným však pro obecné soudy neplyne povinnost přizpůsobovat průběh řízení (např. odročit hlavní líčení či veřejné zasedání, o jehož konání byly strany řádně vyrozuměny), nemá-li nově zvolený advokát zatím možnost obhajobu fakticky převzít a obhajoba obviněného je v případě nutné obhajoby zajištěna dosavadním obhájcem (srov. nález Ústavního soudu III. ÚS 83/96, Sb. nálezů a usnesení - sv. 6, Praha, C. H. Beck 1997, str. 123). Jiný přístup by doveden do důsledků poskytoval obviněným možnost zcela ochromit trestní řízení neustálým měněním obhájců a z toho plynoucími průtahy.
Obecné soudy tedy neporušily právo stěžovatele na obhajobu, když rozhodly ve věci samé i přesto, že stěžovatel na začátku či během hlavního líčení, popř. veřejného zasedání oznámil svůj úmysl zvolit si místo soudem ustanovené obhájkyně jiného obhájce dle jeho vlastního výběru. Dále lze odkázat na znění věty druhé a třetí ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu, jež stanoví povinnost dosavadního obhájce vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Toto ustanovení bylo do trestního řádu doplněno zákonem č. 265/2001 Sb. (tzv. velká novela trestního řádu) právě s cílem zabránit obstrukcím a maření plánovaných úkonů trestního řízení žádostmi o jejich odklad z důvodu volby nového obhájce.
Uplatnění práva si zvolit obhájce dle svého uvážení na místo obhájce ustanoveného, navíc nemůže spočívat jen v pouhém prohlášení obviněného, že si přeje, aby jej určitý advokát zastupoval. Mezi obviněným a jeho novým obhájcem musí platně vzniknout dvoustranný právní vztah, jehož existenci je třeba soudu doložit plnou mocí obviněného udělenou obhájci, jejíž přijetí obhájce musí potvrdit. Pokud v dotyčném trestním řízení nebyly tyto podmínky pro účinné zvolení si obhájce splněny, nelze postupu obecných soudů nic vytýkat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2006
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj