ECLI:CZ:US:2006:3.US.506.06
sp. zn. III. ÚS 506/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2006, sp. zn. 9 To 496/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. května 2005, sp. zn. 6 T 129/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) a odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit jako řidič tramvaje dne 18. června 2002 v Plzni. Příslušný skutkový děj je detailně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto vyjma části ve výroku o náhradě škody, kde Krajský soud v Plzni odkázal poškozenou společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá ústavní stížností zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí, která se nevypořádala se skutkovými problémy celé věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nepodal dovolání k Nejvyššímu soudu, a to s ohledem na to, že takovéto dovolání by nebylo přípustné, když stěžovatel zpochybňuje toliko hodnocení obecných soudů v oblasti skutkové. Ústavní soud k tomu v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení questio facti provedeného v řízení před obecnými soudy, a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím soudu prvého nebo druhého stupně nebyla porušena stěžovatelova základní práva. To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se Krajský soud v Plzni více než dostatečně vypořádal. V rozporu s tím, co uvádí stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti, se Krajský soud v Plzni podrobně vypořádal se stěžovatelovou argumentací ohledně tvrzeného rozporu mezi dvěma znaleckými posudky. Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na první odstavec str. 4 usnesení Krajského soudu v Plzni, když vývody tam uvedené není Ústavní soud s ohledem na shora uvedené oprávněn jakkoliv zpochybňovat.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006