ECLI:CZ:US:2006:3.US.511.05
sp. zn. III. ÚS 511/05
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 ve věci ústavní stížnosti I. J. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005 č. j. 27 Co 265/2005-270, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé děti byl zamítnut.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2005 č. j. 27 Co 265/2005-270 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 27 Co 265/2005 a tvrdí, že označeným rozsudkem v řízení, jehož byla spolu se svými dětmi - nezletilým T. a L. J. (dále jen "nezletilí") účastnicí, byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 zaručující každému právo na soudní ochranu a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť tento článek Listiny zaručuje rodičům právo na péči a výchovu jejich dětí. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že v předmětném řízení byl ze strany obecných soudů použit nesprávný výklad kogentních ustanovení §96 odst. 1 a ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"); tento výklad je nejen ve zřejmém rozporu se smyslem a účelem zákonné úpravy uvedeného předmětu řízení, ale v konečném výsledku znamená i porušení čl. 90 Ústavy.
V další části návrhu stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení ve věci jejího návrhu na zvýšení výživného na nezletilé, k němuž přistoupila téměř po čtyřech letech od poslední úpravy, a poté, co se změnily podstatným způsobem poměry na straně nezletilých jejich vstupem do základní školy. Uvádí, že zatímco soud prvního stupně jejímu návrhu vyhověl, neboť jej shledal důvodným a dospěl ve svém rozsudku k závěru, že je v možnostech a schopnostech otce nezletilých (dále jen "vedlejší účastník") dosahovat alespoň takových příjmů, které měl v době poslední úpravy výživného, odvolací soud sice dospěl ke shodnému zjištění, že na straně nezletilých došlo ke změně poměrů, nicméně usoudil, že tyto změny v poměrech účastníků neodůvodňují zvýšení výživného. S tímto skutkovým zjištěním stěžovatelka nesouhlasí a zdůrazňuje, že odvolací soud při hodnocení důkazů opomněl vzít v úvahu všechny v průběhu řízení provedené důkazy, proto z nich nevyvodil patřičná skutková zjištění. Tímto vadným procesním postupem nejen porušil povinnost uloženou mu ustanovením §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ale současně neaplikoval ustanovení §85 a §96 zákona o rodině na projednávaný případ v souladu s jejich obsahem a smyslem, přičemž výklad předmětných hmotně právních ustanovení přijatý odvolacím soudem v dané věci byl podle názoru stěžovatelky extrémně nesprávný.
Za zcela zásadní pochybení odvolacího soudu označuje stěžovatelka rozporuplný závěr tohoto soudu, který sice na straně jedné konstatoval, že vedlejší účastník neprokázal, že v době od podání návrhu na zvýšení výživného (tj. od 28. 2. 2003) do rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dne 30. června 2005 by mu jeho zdravotní stav bránil ve výkonu pracovní činnosti řidiče či zámečníka, což by mu umožňovalo dosahovat vyšších příjmů, přesto soud nezletilým za výše označené období nepřiznal adekvátní zvýšení výživného.
Právě okolnost, že po dobu více než dvou let, v níž probíhalo řízení ve věci návrhu stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé, nedošlo k jeho zvýšení, a to i přes prokázané možnosti, schopnosti a majetkové poměry vedlejšího účastníka, považuje stěžovatelka za natolik významnou, že v ní spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a to i v situaci, v níž je nutné respektovat pravidlo, že soud rozhoduje podle stavu platného v době jeho rozhodování. Odvolacímu soudu bylo ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. P 175/99 známo, že vedlejší účastník je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí nacházejících se v katastrálním území S. a Z., tuto skutečnost však při stanovení výživného nezohlednil. Stěžovatelka proto zdůrazňuje, že odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval znění ustanovení §85 odst. 2 a ustanovení §96 zákona o rodině a neposkytl soudní ochranu právům nezletilých tam, kde byl povinen ji poskytnout.
Porušení čl. 32 odst. 4 Listiny spatřuje stěžovatelka v tom, že ústavní stížností napadený rozsudek nevzal v úvahu podíl stěžovatelky na osobní péči o děti a zákonem zakotvenou vyživovací povinnost obou rodičů k jejich dětem v podstatě zúžil jen na vyživovací povinnost stěžovatelky. Rozsudek odvolacího soudu nenutí, resp. nemotivuje vedlejšího účastníka ani do budoucna vyvíjet jakoukoli snahu o zvýšení svého výdělku, zatímco stěžovatelka byla za své vyšší pracovní úsilí za cenu přesčasové práce "potrestána" snížením již tak nedostatečné výše výživného na nezletilé.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelky vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. P 175/99, z něhož zjistil následující:
V roce 1995 byl k Okresnímu soudu Praha-východ podán návrh stěžovatelky na úpravu poměrů k nezletilým s odůvodněním, že po odchodu vedlejšího účastníka ze společné domácnosti v roce 1995 jí nepravidelně přispívá na jejich výživu a současně kromě stanovení výživného navrhovala, aby soud svěřil nezletilé do výchovy stěžovatelky. Okresní soud pro Prahu-východ rozsudkem ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. Nc 86/95 schválil dohodu rodičů, kterou se vedlejší účastník zavázal platit na nezletilé částky 700 Kč a 600 Kč měsíčně, přičemž dlužné výživné se vedlejší účastník zavázal splácet spolu s běžným výživným po měsíčních splátkách ve výši 300 Kč. Obsahem soudem schválené dohody bylo i vyhovění návrhu stěžovatelky na svěření nezletilých do její péče.
Návrh na zvýšení dohodnutého výživného pro nezletilé podala stěžovatelka v roce 1999 s tím, že vedlejší účastník od ledna 1999 platí na oba nezletilé dohromady částku 2 000 Kč.
Návrhem na č. l. 15-17 spisu se stěžovatelka domáhala úpravy poměrů nezletilých v době po rozvodu manželství účastníků. O obou těchto návrzích rozhodl Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21. 12. 1999 č. j. P 175/99-42 tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil přispívat na výživu nezletilého T. částkou 1 200 Kč měsíčně, na nezletilého L. částkou 1 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 1999. Současně tento soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka splácet dluh na výživném v pravidelných měsíčních splátkách po Kč 200 (výrok I. rozsudku). Pod bodem II. rozhodl soud prvního stupně tak, že nezletilí se pro dobu po rozvodu svěřují do výchovy stěžovatelky a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů je vedlejší účastník povinen přispívat měsíčními částkami na výživu nezletilého T. ve výši 1 400 Kč a na nezletilého L. částkou ve výši 1 200 Kč. Při stanovení výše výživného soud prvního stupně vycházel z průměrných měsíčních příjmů rodičů ve vztahu k prokázaným potřebám nezletilých.
Na základě odvolání byly odvolacím soudem šetřeny jak majetkové poměry u stěžovatelky, tak i u vedlejšího účastníka. Ten při doplňujícím výslechu u jednání před Krajským soudem v Praze dne 4. 7. 2000 na č. l. 71 uvedl, že spolu se stěžovatelkou je spoluvlastníkem stavební parcely ve S. a dále má ve spoluvlastnictví dům, který zdědil po otci, v němž bydlí jeho matka.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 7. 2000 č. j. 27 Co 276/2000-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že stanovil výživné na nezletilého T. ve výši 1 400 Kč a na nezletilého L. ve výši 1 200 Kč. Ve výroku pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Zvýšení výživného pro nezletilé se stěžovatelka domáhala návrhem podaným dne 3. 3. 2003. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 31. 3. 2003 (č. l. 120) vyplývá, že vedlejší účastník doložil čistý měsíční výdělek ve výši 4 988 Kč a uvedl, že má zdravotní problémy, neboť před rokem a půl ukončil ambulantní léčbu se zády; sníženou pracovní schopnost však nemá. Připustil, že je vyučen jako zámečník, ze zdravotních důvodů však tuto práci nevykonává. Před nynějším zaměstnáním správce penzionu pracoval jako řidič - skladník ve stavebninách, kde vydělával měsíčně přibližně 12 000 Kč. Důvodem ukončení jeho zaměstnání v této firmě byl její "zánik".
Okresní soud Praha-východ po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 10. 6. 2003 č. j. P 175/99-144 změnil dřívější rozhodnutí o vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka tak, že zvýšil výživné pro nezletilého T. na Kč 2 800 Kč a na 2 300 Kč pro nezletilého L., s účinností od 1. 3. 2003. Dále soud prvního stupně rozhodl o nedoplatku na výživném, kterým bylo vedlejšímu účastníkovi umožněno splácet v pravidelných měsíčních splátkách (výrok pod bodem I.).
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že u stěžovatelky byl oproti předchozí úpravě zjištěn nárůst čistého měsíčního příjmu asi o 1 800 Kč, což však podle názoru soudu prvního stupně nelze považovat za výraznější zvýšení příjmů; u vedlejšího účastníka došlo k poklesu jeho měsíčního příjmu asi o 1/4. I přes tuto skutečnost dospěl soud prvního stupně k závěru, že je v možnostech a schopnostech vedlejšího účastníka dosáhnout příjmu minimálně stejného, jakého dosahoval do změny zaměstnání, neboť provedeným dokazováním bylo vyvráceno tvrzení vedlejšího účastníka, že po dobu tří let nenašel odpovídající zaměstnání. Zprávou úřadu práce pro pražský region byl prokázán značný počet nabídek volných míst, takže pokud vedlejší účastník nemá a neměl žádnou změněnou pracovní schopnost, je těžké uvěřit, že by si při soudem zjištěné nabídce volných míst po dobu tří let nemohl najít zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci a pracovním možnostem v situaci, kdy si jako rodič musí být vědom své vyživovací povinnosti vůči nezletilým, jejichž narůstající oprávněné potřeby nelze pokrývat výhradně z finančních prostředků stěžovatelky.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2003 č. j. 27 Co 506/2003-174 byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen s tím, že po vrácení věci bude nutné doplnit dokazování v intencích závěrů odvolacího soudu.
Po doplnění dokazování o lékařské zprávy vedlejšího účastníka bylo zjištěno, že vedlejší účastník nesmí vykonávat vyloženě těžkou fyzickou práci, např. zdvíhat nadlimitní břemena. Za práci vhodnou označila lékařská zpráva z května 2004 podle výše uvedeného omezení práce řidiče či zámečníka. Práce skladníka naproti tomu byla shledána za vhodnou jen při respektování výše uvedených zdravotních omezení (č. l. 197).
Soud prvního stupně i po doplněném dokazování ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2004 č. j. 30 P 175/99-237 setrval na svém dřívějším rozhodnutí a uložil vedlejšímu účastníkovi s účinností od 1. 3. 2003 přispívat na nezletilé částkami ve výši 2 800 Kč a 2 300 Kč měsíčně a povinnosti vedlejšího účastníka splácet nedoplatek na výživném (výrok pod bodem I.).
Za prokázanou vzal soud prvního stupně skutečnost, že od poslední úpravy výživného došlo ke změně v potřebách nezletilých, které souvisejí jak s jejich vyšším věkem, tak i se školní docházkou, sportovními aktivitami, jazykovým vzděláváním a též i se zdravotním stavem. Tyto náklady byly stěžovatelkou doloženy, přičemž nebylo zjištěno, že by se na jejich úhradě vedlejší účastník přiměřeně podílel. Z nabídky volných pracovních míst úřadu práce v profesi zámečník, kterou může dle předložených lékařských zpráv vedlejší účastník bez omezení vykonávat a ze zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí o výši průměrných výdělků v této profesi soud prvního stupně dovodil, že v možnostech a schopnostech vedlejšího účastníka nepochybně je dosahovat minimálně stejných příjmů, které dosahoval v době poslední úpravy výživného. Je však třeba, aby v tomto směru vyvíjel potřebnou aktivitu a neponechával hrazení vzrůstajících oprávněných potřeb nezletilých jen na stěžovatelce, jak to dosud činí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2005 č. j. 27 Co 265/2005-270 pod bodem I. výroku změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezletilé zamítl. Odvolací soud po opakování některých důkazů ohledně výdělkových poměrů vedlejšího účastníka dospěl k závěru, že vedlejšího účastníka ke skončení jeho pracovního poměru skladníka v roce 2001 vedly nepříznivé okolnosti na straně tohoto zaměstnavatele. Zdůraznil proto, že skončení tohoto pracovního poměru nelze klást za vinu vedlejšímu účastníkovi, resp. takovou okolnost považovat za bezdůvodné vzdání se výhodného zaměstnání, a to na rozdíl od období následujícího, v němž až do 31. 3. 2005 pracoval jako správce a údržbář penzionu s hrubým příjmem okolo 6 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník totiž neprokázal, že již v této době by byl jeho zdravotní stav natolik nepříznivý, aby mu bránil ve výkonu zaměstnání v oboru skladník - řidič, případně zámečník, a to právě s ohledem na zprávu Úřadu práce Praha-východ, z níž vyplývá, že v inkriminovaném období byl v těchto profesích dostatek volných pracovních míst, přičemž úroveň v nich dosahovaných hrubých měsíčních výdělků v roce 2003 až 2004 činila přibližně 15 000 Kč. V tomto období bylo tedy v možnostech a schopnostech vedlejšího účastníka dosáhnout minimálně tolik finančních prostředků, kolik činil jeho čistý měsíční výdělek v předchozím zaměstnání.
Odvolací soud zdůraznil, že nepříznivý zdravotní stav vedlejšího účastníka byl dokládán zdravotními zprávami až z května, resp. října 2004, přičemž částečně invalidním byl vedlejší účastník uznán Českou správou sociálního zabezpečení až od června 2005. Je tedy zřejmé, uvádí odvolací soud, že vedlejší účastník, i přes výše uvedené zdravotní omezení, pracoval podle vlastního rozhodnutí od 1. 4. 2004 až do přiznání částečné invalidity jako skladník. Proto bylo v projednávané věci třeba vycházet z výdělku, kterého by mohl dosahovat vedlejší účastník jako skladník, tj. z měsíční částky asi 14 600 Kč čistého, neboť úřad práce v pražském regionu v této době evidoval volná místa pro skladníky, takže lze dospět k závěru, dovozuje dovolací soud, že vedlejší účastník i v tomto období mohl dosahovat výdělku v rozmezí 11 000 až 12 000 Kč čistého měsíčně.
Ohledně poměrů nezletilých souhlasil odvolací soud se zjištěním soudu prvního stupně, že se jejich potřeby zvýšily, a to v souvislosti s jejich věkem, školní docházkou, ale i se sportovními aktivitami, změnily se však i výdělkové poměry stěžovatelky, která dosahovala v tomto období čistý měsíční výdělek 10 000 Kč a v prvním pololetí roku 2005 již částky 16 000 Kč měsíčně.
Po shrnutí takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud s odkazem na ustanovení §85 odst. 1 a §96 odst. 2 zákona o rodině dospěl k závěru, že jím zjištěné změny v poměrech všech účastníků zvýšení výživného neodůvodňují, neboť i když se zvýšily potřeby nezletilých, došlo současně i ke zvýšení příjmu stěžovatelky, ale příjem vedlejšího účastníka se nezměnil, resp. poklesl při zohlednění jeho výdělkových možností (ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 věty druhé zákona o rodině).
III.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení, který ve svém vyjádření uvedl, že "odmítá tvrzení stěžovatelky, že by ústavní stížností napadeným rozsudkem došlo k porušení práv stěžovatelky a jejích nezletilých dětí". Účastník se odvolal na odůvodnění svého rozsudku a za nedůvodnou označil námitku stěžovatelky, že by v předmětném rozsudku nesprávně vyložil ustanovení §96 odst. 1 a §85 zákona o rodině.
Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
O vyjádření byly požádáni i vedlejší účastníci. Otec nezletilých jako vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2006 sdělil, že soudy obou stupňů se opakovaně a podrobně zabývaly věcí samou právě s ohledem na znění ustanovení §85 a §96 zákona o rodině, která podle svého názoru správně aplikovaly, neboť ve smyslu ustanovení §154 o. s. ř. vycházel odvolací soud při svém rozhodování ze stavu, který byl zjištěn ke dni vyhlášení napadeného rozsudku. Vedlejší účastník zdůrazňuje, že v průběhu celého soudního řízení měl zdravotní problémy, o nichž opakovaně předkládal lékařské zprávy a potvrzení o pracovní neschopnosti, které měly vliv i na výši jeho příjmů. Z těchto důkazů vedlejší účastník dovozuje, že neobstojí názor stěžovatelky, že neprokázal, že v době od podání návrhu na zvýšení výživného do rozhodování Krajského soudu v Praze by mu zdravotní stav bránil v dosahování vyšších příjmů. Vedlejší účastník přiznává, že je spoluvlastníkem pěti dvanáctin domu č. p. 64 ve Z., které nabyl dědictvím. Jedná se rodinný dům, kde žije jeho matka, bratr a kde je hlášen i vedlejší účastník k trvalému pobytu. Zpeněžení tohoto vlastnického podílu je prý nemožné proto, že nikdo z rodiny by neměl finanční prostředky na odkoupení podílu, přičemž on sám zde má jistotu bydlení.
Ve vztahu k jeho podílu na pozemcích v katastrálním území S. vedlejší účastník poznamenává, že v předmětném pozemku spatřuje výhodnou investici jako stavební pozemek pro nezletilé do budoucna.
Vedlejší účastník dále nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že soud nedostatečně posoudil osobní péči stěžovatelky o nezletilé a tvrdí, že i on je připraven k osobní péči o nezletilé a v současné době o ně pečuje vždy dvakrát měsíčně o víkendu. V další části svého vyjádření vedlejší účastník zdůrazňuje, že tvrzení stěžovatelky o stále "stejném zaměstnavateli" je liché, neboť i když je pravda, že jeden ze společníků zkrachovalé společnosti vedlejšího účastníka zaměstnal po skončení jeho pracovního poměru ve stavební firmě za podmínky nižšího výdělku, jednalo se o rozdílné právní subjekty. Jedině díky tomuto zaměstnavateli, tvrdí vedlejší účastník, má i při svém zdravotním stavu možnost zaměstnání, neboť tento zaměstnavatel je ochoten upravit mu pracovní podmínky tak, aby v pracovním procesu u něj nedocházelo k manipulaci s těžkými břemeny, aby byla vyloučena fyzicky náročná práce spojená s přetěžováním páteře a dolních končetin dlouhou chůzí a stáním a prací ve vynucených polohách a nepříznivých klimatických podmínkách. Z výčtu výše uvedených omezení je prý zřejmé, že vedlejší účastník nemůže vykonávat práci pomocného dělníka, řidiče, zámečníka či skladníka, což podle jeho názoru potvrzuje závěr odvolacího soudu, že není v jeho možnostech a schopnostech dosahovat příjmů, které by odůvodňovaly zvýšení výživného. Protože považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou, navrhuje její odmítnutí.
I když ústavní stížnost dle jejího petitu směřuje výhradně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 27 Co 265/2005-270, považoval Ústavní soud za vhodné, s ohledem na námitky stěžovatelky směřující proti posouzení projednávané věci obecnými soudy obou stupňů, zaslat návrh k vyjádření i Okresnímu soudu Praha-východ. Ten ve svém vyjádření, aniž se vzdal postavení vedlejšího účastníka, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že mu "správnost rozhodnutí odvolacího soudu nepřísluší posuzovat".
Městský úřad v Říčanech, jako kolizní opatrovník nezletilých, se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal.
IV.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků a vedlejších účastníků souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
S upuštěním od ústního jednání všichni účastníci vyslovili souhlas.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
V.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého práva", jeho úkolem není ani přezkoumání zákonnosti rozhodování obecných soudů, nýbrž výhradně ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod.
V souvislosti s problematikou výkladu norem "jednoduchého práva" Ústavní soud zastává neměnné stanovisko, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, pokud interpretace těchto norem současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Je tomu tak z toho důvodu, že základní práva a svobody vymezují jak rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, tak i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto z tohoto důvodu zpravidla nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů. Tato procesní zásada Ústavního soudu je však prolomena v případě, že je třeba se zabývat otázkou, zda v procesu dokazování prováděném v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky zakotvená v ústavních zákonech a v rámci tohoto posouzení uvážit, zda řízení bylo i v těchto aspektech spravedlivé.
Na základě takto vymezeného rozsahu přezkumné činnosti se Ústavní soud zabýval nejprve tím, zda interpretace a aplikace zákonných pojmů uvedených především v zákoně o rodině z pohledu smyslu a účelu předmětu této zákonné úpravy byla v řízení a při rozhodování Krajského soudu v Praze dodržena.
Podle ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje (ustanovení §85 odst. 3 věta první zákona o rodině). V případě posouzení majetkových poměrů rodičů je přitom vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky (reálně) dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové sumě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. životní úrovni (shodně viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 53).
Je tomu tak proto, že při rozhodování soudu podle ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného pro dítě. Jak dokládá řada příkladů z praxe obecných soudů, zvláštní pozornost je nutno věnovat případům, kdy povinné osoby a jejich zaměstnavatelé evidenčně vedou a vykazují mzdu jednotlivých pracovníků jen ve výši mzdy minimální či nepatrně ji převyšující. Tehdy je třeba pečlivě zkoumat, zda vykazovaná mzda odpovídá skutečnosti a zda odpovídá výdělkovým možnostem povinného.
V dané věci byla předmětem posuzování odvolacího soudu zejména skutečnost, zda v projednávané věci došlo od doby poslední úpravy výživného (tj. od roku 2000) k zásadní změně poměrů účastníků (ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině ve vztahu k ustanovení §163 odst. 1 o. s. ř.), která by úpravu výše výživného odůvodňovala. V této souvislosti odvolací soud posuzoval sice výši výdělku stěžovatelky v době jeho rozhodování a výdělkové možnosti a schopnosti vedlejšího účastníka, ale nezabýval se již komplexně celkovými majetkovými poměry vedlejšího účastníka. Přitom z obsahu připojeného spisu sp. zn. P 175/99 vyplývá, že vedlejší účastník má ve spoluvlastnictví konkrétní nemovitosti v katastrálním území S. a Z. a tato skutečnost byla tedy odvolacímu soudu známa z jeho činnosti. Přesto však nebyly majetkové poměry vedlejšího účastníka předmětem posouzení v souvislosti s kritérii výživného uvedenými v ustanovení §96 odst. 1 ve vztahu k ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině.
Ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a naopak dětem se pak zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy k tomu, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině, přičemž je povinností soudu při stanovení rozsahu vyživovací povinnosti přihlédnout k tomu, v jaké míře osobně pečuje každý z obou rodičů o své děti, přičemž tento podíl osobní péče by měl být vždy zohledněn při posuzování rozsahu vyživovací povinnosti u každého z rodičů zvlášť, v závislosti na věku a vyspělosti dítěte.
Ve vztahu k potřebám nezletilých dospěl odvolací soud k závěru, že se jejich odůvodněné potřeby zvýšily "především spolu s věkem, školní docházkou a s jejich sportovními aktivitami". Tento soud poukázal na zvýšený příjem stěžovatelky, aniž se však zabýval otázkou, do jaké míry je její vyživovací povinnost saturována její osobní péčí o nezletilé, resp. zda tato nezbytná osobní péče stěžovatelky o nezletilé nemůže utrpět vážnou újmu právě ve spojení s jejím značným úsilím nahradit nedostatečnou výši příspěvků na výživné poskytovaných vedlejším účastníkem prací přesčas. V pravomocně skončeném řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník v době od podání návrhu do rozhodnutí odvolacího soudu nevyvíjel žádnou aktivitu k zajištění zaměstnání s co nejlepším výdělkem v oboru, v němž je vyučen, a jehož výkon by mu i podle lékařské zprávy nečinil i při jeho zdravotním omezení žádné potíže.
Jestliže tedy odvolací soud posuzoval důvodnost návrhu na zvýšení výživného a zjišťoval, zda od poslední úpravy výživného došlo k podstatné změně poměrů u účastníků řízení, byl povinen posoudit změněné poměry komplexně, a to také se zřetelem na majetkové poměry povinného. K hodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, nelze v takovém případě přistupovat formálně či mechanicky, neboť takový procesní postup znamená porušení nejen práv rodičů, ale zejména práv a zájmů dětí chráněných Úmluvou o právech dětí a v konečném důsledku i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 733/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 26) opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene.
Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud v dané věci porušil principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů řádného procesu, jakož i součástí pojmu právního státu je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Dodržování této povinnosti má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Tuto povinnost řádného zdůvodnění odvolací soud v posuzované věci nedodržel, protože z odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevyplývá, proč soud při rozhodování o výživném nevzal v úvahu nemovitý majetek (části domu, pozemků) otce nezletilých dětí, jehož existence byla zmíněna i při výslechu otce při soudním jednání (č. l. 71 spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. P 175/99). Pokud by snad obecný soud pokládal za potřebné blíže objasnit, zda tento nemovitý majetek otce mohl být použit k uhrazování výživného, respektive, zda není způsobilý poskytovat adekvátní výnos (např. formou nájemného), bylo povinností soudu, aby v řízení ve věcech péče o nezletilé provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu ve smyslu §81 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř.
Navíc v odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečně a nezřetelně vysvětleno, jak vlastně soud posoudil výdělkové možnosti otce dětí. Na jedné straně soud v odůvodnění rozsudku výslovně konstatuje, že "bylo v možnostech otce dosahovat vyššího výdělku" (alespoň v určitém období), na druhé straně však tuto skutečnost nijak nepromítl do rozhodnutí o výši výživného. Odvolací soud přesvědčivě nevysvětlil, proč není namístě zvýšení výživného, jestliže uznává, že potřeby nezletilých dětí se od doby posledního rozhodování o výživném zvýšily; z toho, že zvažuje příjem otce v nezměněné výši (tj., že se jeho příjmové poměry nestaly příznivějšími), ještě neplyne neexistence důvodu pro zvýšení výživného.
Je tedy možné uzavřít, že interpretace (a následná aplikace) citovaných kogentních norem "jednoduchého práva" odvolacím soudem se ocitla v rozporu s cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jímž je ochrana práv a zájmů nezletilých dětí. Je proto třeba souhlasit s námitkou stěžovatelky, že tento výklad odporuje čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud z tohoto důvodu ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 27 Co 265/2005-270 zrušil v celém rozsahu, neboť kromě měnícího výroku obsahuje rozsudek i výrok o náhradě nákladů řízení, jenž je výrokem akcesorickým.