ECLI:CZ:US:2006:3.US.513.05
sp. zn. III. ÚS 513/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Přemyslem Krausem, advokátem v Praze 1, Revoluční 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 6 Tdo 773/2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 To 780/2003, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 2 T 19/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. září 2005 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 6 Tdo 773/2005, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2004, čj. 4 To 780/2003-255, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 15. 7. 2003, čj. 2 T 19/2003-171, s tím, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména pak jeho právo na obhajobu.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let; současně mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené GE Capital Leasing, a. s., na náhradě škody 96 738,- Kč, ve zbytku svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele krajský soud shora označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil k témuž trestu, jak bylo uvedeno výše; poškozenou pak odkázal se svým uplatněným a soudem nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením shora označeným jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh trestního řízení a v souvislosti s tím poukazuje na to, že do trestního spisu byly zařazeny úřední záznamy - protokoly o vytěžení jeho osoby, jakož i svědků Š. a J., a ačkoli požadoval jejich vynětí ze spisu, nestalo se tak, přestože tyto osoby byly vyslechnuty v procesním postavení obviněného nebo svědků. Vzhledem k tomu soudci nalézacího i odvolacího soudu, pokud se seznámili s těmito úředními záznamy, získali poznatky o projednávané věci z důkazů, které nemohou být v soudním řízení použity. V důsledku tohoto postupu měl vzniknout poměr soudců k věci, což stěžovatele vedlo k podání námitky na vyloučení všech členů odvolacího senátu, ta však shledána důvodnou nebyla. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že za dané situace si lze stěží představit, že by soudy obsah těchto "neprocesních" protokolů ignorovaly, když by se lišil od obsahu výpovědi získané v procesním stádiu. V případě, že osoba byla policejním orgánem již procesně vyslechnuta, ztrácí úřední záznam, s ohledem na ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu, procesní opodstatnění. Stěžovatel se domnívá, že nedostatek právní úpravy, přikazující orgánům činným v trestním řízení vyjmout z vyšetřovacího spisu v takových případech úřední záznamy, je mnohdy obžalobou zneužíván k vytvoření negativního pohledu soudce na obžalovaného, příp. slouží k tomu, aby si soud "zprocesnil" některé skutečnosti, které se dozví z úředních záznamů. Přitom v daném případě, na základě důkazů získaných procesním způsobem, lze dospět k jednoznačnému závěru, že popsaného skutku se dopustil určitou nedbalostí, nikoliv úmyslně.
Dále stěžovatel uvádí, že po zahájení trestního řízení byl poučen o nutnosti zvolit si obhájce, resp. o možnosti ustanovení obhájce z moci úřední. Dne 7. 1. 2002 udělil proto plnou moc JUDr. R. Jelínkovi, kterou však vypověděl dne 20. 1. 2004 při veřejném zasedání, nařízeném odvolacím soudem, z důvodu nedůvěry k substitutce jeho obhájce, která údajně vypovězení plné moci akceptovala s tím, že v dalším jednání již nemůže vystupovat jako obhájkyně. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 1. 2004 přitom vyplývá, že nebyl v souladu s §2 odst. 12 trestního řádu poučen a teprve z rozsudku odvolacího soudu se dozvěděl, že původní obhájce měl být povinen pokračovat v jeho obhajobě (§37 odst. 2 trestního řádu). V souvislosti s tím stěžovatel upozorňuje, že jmenovaný obhájce svou neúčast omluvil a o odročení požádal již 11. 12. 2003, přičemž odvolacímu soudu nic nebránilo nařídit jednání po 7. únoru 2004, kdy avizoval skončení líčení u jiného soudu, odvolací soud však jeho žádost neakceptoval a požadoval zajištění substituce. Vzhledem k absenci příslušného poučení a ke skutečnosti, že se z důvodu nedůvěry neradil s advokátní koncipientkou, nemohl využít svého práva na obhajobu, což se projevilo tím, že se k důkazu, specifikovanému v ústavní stížnosti, vyjadřoval sám, sám překládal k důkazu objednávku vozu, přítomná substitutka bez porady s ním pouze přednesla odvolání bez přednesení závěrečného návrhu. V návaznosti na to stěžovatel vytýká odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci ust. §37 odst. 2 trestního řádu, které dle jeho názoru pamatuje pouze na případy, kdy si obviněný sám nezvolil obhájce. V případě, kdy obviněný si sám zvolí obhájce, učiní tak proto, že má k němu důvěru, přičemž vypovězení plné moci s sebou nese důsledky i v oblasti jejich vzájemného vztahu, které nemohou být jen z důvodu urychlení řízení ignorovány. Dle názoru stěžovatele mu měl odvolací soud ustanovit nového obhájce a teprve pak pokračovat v řízení. Nebyla tak dodržena zásada vyjádřená v ustanovení §33 odst. 5 trestního řádu. S ohledem na výše uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy příslušný proces (v obecném slova smyslu) je zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na obhajobu, neboť nebyl v řízení zastoupen obhájcem, přičemž vytýká odvolacímu soudu, že jej řádně nepoučil o jeho procesních právech, příp. že mu neustanovil obhájce z moci úřední. Jak patrno z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tutéž námitku stěžovatel uplatnil v rámci jím podaného dovolání, Nejvyšší soud ČR se jí podrobně zabýval a s argumentací stěžovatele se plně vypořádal. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po zahájení trestního řízení byl v daném ohledu řádně poučen, načež si sám zvolil obhájce, a nezpochybňuje, že po celou dobu řízení před nalézacím a odvolacím soudem zastoupen byl, a to až na veřejné zasedání dne 20. 1. 2004. Ústavní soud, ve shodě se soudem dovolacím, nepovažuje předmětnou námitku za důvodnou. Stěžovatel si svého obhájce zvolil, přičemž výslovně souhlasil s možností substituce. Po dvojím odročení veřejného zasedání odvolacím soudem, jednou z důvodu na straně obhájce, jednou stěžovatele, je plně akceptovatelný postup odvolacího soudu, který žádosti obhájce o další odročení, odůvodněné jeho účastí na jiném soudním jednání, nevyhověl. V této fázi bylo věcí stěžovatele a jeho obhájce, jak budou nastalou situaci řešit. Stěžovatel nepochybně o eventualitě substitučního zastoupení věděl, jestliže jeho obhájce odůvodnil svou žádost o odročení právě nesouhlasem stěžovatele s takovým zastupováním; v každém případě jej o tom měl jím zvolený obhájce informovat. Za dané situace měl stěžovatelův obhájce buď zajistit zastoupení pro souběžně probíhající soudní řízení, nebo stěžovatel mohl vypovědět plnou moc, zvolit si obhájce nového a tuto skutečnost oznámit odvolacímu soudu, event. požádat soud o ustanovení obhájce z moci úřední. Pokud stěžovatel vypověděl plnou moc až při veřejném zasedání 20. 1. 2004, pak jeho zastoupení, nakonec i realizované dosavadním obhájcem, bylo v souladu s §37 odst. 2 věta druhá a třetí trestního řádu. Aplikace uvedeného ustanovení, jestliže stěžovatel oznámil vypovězení plné moci obhájci za výše uvedených okolností, je zcela na místě. V této souvislosti nutno zopakovat, že pokud nebyl s obhajobou substitutky spokojen, resp. se s ní o jednotlivých procesních úkonech neradil, dostal se do této situace svým vlastním jednáním, příp. jednáním jím zvoleného obhájce. Vytýká-li stěžovatel odvolacímu soudu, že jej nepoučil o jeho právech, pak stěžovatel, jak sám uvádí, poučen byl již dříve, přičemž odvolací řízení dle všeho "pokračovalo" jen vyhlášením rozhodnutí (a stěžovatel ostatně absenci právního zastoupení v dalším řízení ani nenamítá).
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítal, že přes jeho požadavek nebyly ze soudního spisu vyňaty úřední záznamy sepsané (dle všeho) podle §158 trestního řádu, v důsledku čehož nutno soudce, kteří v jeho trestní věci rozhodovali a kteří se s těmito záznamy mohli seznámit, považovat za podjaté. I touto námitkou se již na základě dovolání stěžovatele zabýval Nejvyšší soud ČR, který ji neshledal opodstatněnou, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj závěr řádně zdůvodnil. Ústavní soud se s těmito názory plně ztotožňuje. Argumentaci stěžovatele lze odmítnout především proto, že v podstatě stejná situace nastává, když osoba, která podala příslušné vysvětlení, jako svědek v přípravném řízení vyslechnuta nebyla, neboť i v takovém případě by soud získal určité poznatky z jiného zdroje, než z důkazů opatřených a provedených v souladu s trestním řádem (nutno dodat, že k obdobné situaci dochází často, jestliže soud dospěje k závěru, že ten který důkaz nutno považovat za neplatný, resp. neúčinný). Neméně podstatný je i aspekt, který zdůraznil i dovolací soud, totiž že za současného právního stavu není soud zbaven povinnosti sám opatřit a provést důkazy nezbytně potřebné pro jeho rozhodnutí; aby této své povinnosti mohl dostát, musí mít možnost seznámit se s relevantními podklady, jimiž jsou zmíněné úřední záznamy. Vzhledem k těmto skutečnostem a z důvodů, které podrobně rozvedl dovolací soud, se Ústavní soud nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že pokud soudci měli možnost se s předmětnými záznamy seznámit, lze je považovat za podjaté.
S ohledem na výše uvedené nutno konstatovat, že žádná z námitek obsažených v ústavní stížnosti věc do ústavněprávní roviny neposouvá, neboť jde v podstatě o opakování námitek, s nimiž se obecné soudy vypořádaly způsobem, kterému z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2006
Jan Musil
předseda senátu