ECLI:CZ:US:2006:3.US.533.06.1
sp. zn. III. ÚS 533/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. F., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem v Brně, Jana Uhra 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 298/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 258/2005, a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 3 T 543/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 4. 7. 2006 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele bylo rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, která jsou zakotvena v čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 543/2004 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2005, čj. 3 T 543/2004-243, uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10 000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce pro případ nevykonání trestu peněžitého. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu stěžovatel dne 4. 5. 2001 kolem 11.00 hodin v sídle určité společnosti po sekretářce společnosti požadoval vydání blíže konkretizovaného počítače, monitoru a faxu v majetku této společnosti s tím, že je na zápůjčce těchto věcí dohodnut s jednatelem této společnosti, což se nezakládalo na pravdě, přičemž dotyčné sekretářce se nepodařilo bezprostředně tvrzení stěžovatele ověřit, a věci mu vydala, kdy stěžovatel věci odvezl do sídla své firmy a věci vydal až dne 14. 5. 2001 na výzvu policejního orgánu, přičemž tímto jednáním byla dané společnosti způsobena škoda ve výši 11 000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku soud uvedl podstatný obsah výpovědi stěžovatele, svědků: jednatele společnosti, sekretářky, H., K., K., S., J., D., a uvedl přehled listinných důkazů. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel s K. a K. odvezli věci. Sekretářka se snažila telefonicky u jednatele společnosti za jejich přítomnosti ověřit, zda byla mezi jednatelem společnosti a stěžovatelem dohoda o zápůjčce, ale nedovolala se ho. Stěžovatel před odvozem vystavil účetní doklad o převzetí odvážených věcí. Vyvrácení obhajoby stěžovatele opřel soud o výpověď svědka - jednatele společnosti (uvedl, že poté co zkontaktoval stěžovatele, ten mu sdělil, že věci nevrátí, neboť k nim uplatnil "zadržovací právo" k zajištění jeho pohledávky vůči společnosti, resp. S.), výpověď svědka S. (uvedl, že zakázku, resp. dluh měl u stěžovatele on, a nešlo tedy o pohledávku stěžovatele vůči společnosti), listinné důkazy - korespondenci mezi stěžovatelem a S. (prokazující, že pohledávku měl stěžovatel vůči S. a nikoliv společnosti), výpověď sekretářky (uvedla, že mezi firmou stěžovatele a společností nebyly obchodní vztahy). Soud dovodil, že S. svou výpovědí vyvrátil, že by stěžovatel realizoval zadržovací právo. Dále vycházel z toho, že svědek - jednatel společnosti popřel domluvu o zápůjčce věcí.
Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2005, čj. 3 T 543/2004-241, samosoudce k blíže neodůvodněné námitce stěžovatele o jeho podjatosti rozhodl, že není vyloučen z projednávání a rozhodování dané trestní věci. Samosoudce uvedl, že nemá k dané věci ani obžalovanému či jiným osobám řízení žádný vztah.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítl nesprávné zjištění skutkového stavu a nesprávně provedené dokazování a právní posouzení věci. Okolnosti odvozu věcí nebyly, dle jeho názoru, prokázány, neboť zatímco stěžovatel poukazuje na dohodu s jednatelem společnosti (svědkem), ten dohodu popřel. V případě, kdy vypovídají opačně, je třeba tvrzené skutečnosti prokázat. Stěžovatel poukázal na výpověď sekretářky společnosti, dle které tato dohodě nebyla přítomna, proto se snažila tvrzení o dohodě telefonicky u jednatele společnosti ověřit, avšak nedovolala se mu. Mezi tím stěžovatel čekal, než se sekretářka tvrzení pokusí ověřit. Dále stěžovatel poukázal na výpověď svědka K., dle které tomuto se stěžovatel zmínil o dohodě s jednatelem společnosti o zapůjčení počítače, a dále svědka K., který pomáhal věci odvézt. Stěžovatel také uvedl, že o nespáchání trestného činu podvodu svědčí i jeho chování při odvozu věcí, kdy svědci K., K. i sekretářka potvrdili, že odvoz probíhal v klidu. Tito svědci, kteří nemají (na rozdíl od jednatele společnosti) zájem na věci, dle stěžovatele potvrdili stěžovatelovu verzi o existenci dohody. Dále stěžovatel uvedl, že soud měl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 258/2005, odvolání zamítl. Konstatoval, že řízení nebylo stiženo vadami, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Dále se také plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu. Uvedl, že mu nepřísluší zasahovat do volného hodnocení důkazů prvostupňového soudu, pokud není v rozporu se zásadami formální logiky, což v tomto případě odvolací soud neshledal. Soud I. stupně, dle jeho názoru, své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. Odvolací soud uvedl, že jednatel společnosti vyvrátil obhajobu stěžovatele, kdy u hlavního líčení nebyly zjištěny skutečnosti zpochybňující jeho věrohodnost. Naopak jeho tvrzení o neexistenci dohody je v souladu s výpovědí sekretářky, která uvedla, že po kontaktování jednatele společnosti o odvozu počítače jí tento sdělil, že žádnou dohodu o zapůjčení počítače se stěžovatelem neměl.
Proti usnesení o nevyloučení samosoudce podal stěžovatel dne 15. 2. 2005 stížnost, kterou později odůvodnil tím, že tchán samosoudce je osobou politicky regionálně činnou a vyznává jiné politické přesvědčení než stěžovatel. Stěžovatel uvedl, že dříve jako zastupitel přihlédnout při posuzování věrohodnosti jednatele společnosti k tomu, že mezi ním a stěžovatelem byly ohledně obchodních případů rozpory. Za situace, kdy nebylo vyřešeno, zda tu byla dohoda o zapůjčení počítače, měl soud postupovat dle zásady in dubio pro reo.
v obci vedl s tchánem samosoudce problematické diskuse a má tedy za to, že tento může mít zájem na odsouzení stěžovatele a ovlivnit tedy samosoudce při rozhodování. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 4 To 259/2005, byla stížnost zamítnuta. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že tchán samosoudce je politicky regionálně činný, nemůže být důvodem k vyloučení osoby samosoudce. Uvedl, že ve spise není žádný důkaz odůvodňující vyloučení samosoudce z rozhodování věci a taktéž nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by nasvědčovala poměru samosoudce k věci, stěžovateli či dalším osobám řízení.
Proti druhostupňovému usnesení ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 4 To 258/2005, podal stěžovatel dovolání dle §265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu.
K dovolacímu důvodu stran podjatosti samosoudce stěžovatel uvedl, že on a soudcův tchán byli určitou dobu členy zastupitelstva a jejich vztah byl a zůstává problematický. Tchán je vlivnou osobou a zasahuje do života města různými prostředky, vyvíjel tlak také na stěžovatele. Stěžovatel uvedl, že v jejich malém regionu je značné propojení státních a samosprávných institucí, avšak v trestním řízení by soudy měly předcházet situacím zakládajícím pochybnosti o nestrannosti při jejich rozhodování.
K druhému dovolacímu důvodu stěžovatel uvedl, že soud nezjistil přesně skutkový stav, nesprávně provedl dokazování a právní posouzení věci. Opětovně zdůraznil, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Uvedl, že výpověď stěžovatele a ostatních svědků stojí proti výpovědi jednatele společnosti, a přestože stěžovatel měl a má s jednatelem společnosti nedořešené obchodní vztahy, soud uvěřil tvrzením jednatele společnosti. Rovněž uvedl, že podpora tvrzení jednatele společnosti výpovědí sekretářky je scestná, neboť této bylo řečeno o neexistenci dohody opět jen jednatelem společnosti, navíc je u ní pravděpodobné loajální chování ke společnosti (jednateli společnosti).
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 298/2006, bylo dovolání dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
K námitce podjatosti dovolací soud uvedl, že stěžovatel tvrdí toliko vztah s tchánem soudce, nelze tu však shledat žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly poměru samosoudce k projednávané věci, stěžovateli či dalším osobám řízení. Dále uvedl, že průlom do právní jistoty v podobě zásady zákonného soudce může být jen výjimečný, přičemž nemůže být založen pouze na spekulacích a nejednoznačných závěrech, ale musí být opřen o dostatečně závažné skutečnosti a argumenty.
K druhému dovolacímu důvodu uvedl, že tento spočívá v námitkách proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, zatímco stěžovatel obsahově namítá vady procesního postupu soudů. Ty mohl stěžovatel uplatnit v rámci jiných dovolacích důvodů. U důvodu uplatněného stěžovatelem je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními prvostupňového a druhostupňového soudu. Konstatoval, že stěžovatel v odůvodnění dovolání dovozuje jiné právní posouzení nikoliv z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku, ale jen z jiných skutečností, než jak je soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá podjatost samosoudce prvostupňového soudu, a to ze stejných důvodů, které již v předchozím řízení uvedl.
Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že setrval na svém postoji, že u dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jde toliko o posouzení, zda skutková věta v rozhodnutí odpovídá větě právní, tedy že nelze v rámci tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat právní vady soudního řízení a posuzovat, zda skutek byl skutečně prokázán. Stěžovatel uvedl, že nezastává názor, že mohl vytýkané vady uplatnit v rámci jiných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), l) trestního řádu], neboť žádný z těchto důvodů nedopadá na daný případ. Nejvyšší soud tak restriktivním výkladem písm. g) upřel stěžovateli právní ochranu v případě vad řízení, které nejsou v dovolacích důvodech §265b trestního řádu vyjmenovány.
Soudu prvostupňovému a odvolacímu stěžovatel vytýká opomenutí svědecké výpovědi K. při hodnocení důkazů, kdy jeho výpověď stojí proti výpovědi jednatele společnosti, přičemž soudy výpověď Kuriála jen zmiňují, avšak neuvedly, proč k ní nebylo přihlédnuto či proč není považována za věrohodnou (nevypořádání se s důkazem). Stěžovatel se přitom v průběhu celého řízení bránil, že na zapůjčení věcí byl s jednatelem společnosti dohodnut. Přestože existence dohody je klíčovou skutečností (prokázání podvodného úmyslu), soudy vycházely pouze z výpovědi jednatele společnosti a k odlišné výpovědi Kuriála ničeho neuvedly. Dle stěžovatele tak byla porušena pravidla hodnocení důkazů a požadavky §125 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí (soudy musí uvést, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si důkazy vzájemně odporují), a rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tak nepřezkoumatelná. Tím bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval stěžovatelovou námitkou o podjatosti samosoudce a dospěl k závěru, že návrh je v tomto bodě zjevně neopodstatněný.
Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního. Kritérium subjektivní, které se týká osobní nestrannosti soudce ve vztahu k účastníkům či věci, musí být podřazeno kritériu objektivnímu, vypovídajícímu o tom, zda jsou v dané věci dány dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti o nestrannosti soudce. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava. Ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), může být učiněna výjimka v případě podjatosti soudce, kdy soudce může být za splnění zákonných podmínek z věci vyloučen. Tuto výjimku je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že nepostačí pouze obecné pochybnosti či podezření o jeho podjatosti, nýbrž s ohledem na skutečnosti, které k pochybnostem vedly, musí být evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům či jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti a jeho profesionální úroveň nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Musí se tedy jednat o konkrétní vztah soudce k věci, účastníkům či jejich zástupcům a tento vztah musí dosahovat určité intenzity. Pokud není dokázán opak, je třeba presumovat soudcovu nestrannost.
V dané věci má Ústavní soud za to, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce. Obecné soudy se námitkou podjatosti zabývaly a své závěry řádně vysvětlily v odůvodněních svých rozhodnutí. Ústavní soud se s jejich závěry ztotožňuje a odkazuje proto jak na odůvodnění jejich rozhodnutí, tak na výše uvedený výklad o nestrannosti a důvodech podjatosti soudce. Ústavní soud nenašel v soudním spise důkaz, který by podporoval stěžovatelovu námitku podjatosti. Ústavní soud má také za to, že důvodem pro vyloučení soudce není tvrzení o provázanosti státní správy a samosprávy, neboť takové obecné námitky by zejména v menších regionech mohly vést k tomu, že vyloučení soudce nebude výjimkou, nýbrž pravidlem. Důvodem vyloučení v tomto případě není ani poukaz na politické či osobní antipatie soudcova příbuzného ke stěžovateli, neboť zde těžko lze hovořit o dosažení určité intenzity vztahu soudce ke stěžovateli či věci tak, aby tento, přes svou soudcovskou profesionalitu a povinnosti, rozhodoval na základě pokynů svého tchána.
Stěžovatel dále napadl restriktivnost výkladu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, kdy podle stěžovatele mohly být jeho námitky (ohledně vad procesního postupu soudu) přezkoumány v rámci tohoto dovolacího důvodu, když ostatní dovolací důvody na danou věc nedopadají. V této souvislosti Ústavní soud pouze konstatuje, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu tohoto dovolacího důvodu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání namítl nepřesné zjištění skutkového stavu, nesprávné provedení dokazování a porušení zásady in dubio pro reo (nevyjasnění rozporu mezi výpověďmi, porušení §125 trestního řádu), které představují procesněprávní pochybení soudu a nemohou být proto namítána v rámci uvedeného dovolacího důvodu. I v tomto bodě byla tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
U prvostupňového a druhostupňového rozhodnutí stěžovatel poukazuje na jejich nepřezkoumatelnost pro opomenutí svědecké výpovědi K. (nevypořádání se s důkazem), a tím porušení §125 trestního řádu, porušení zásady in dubio pro reo, a v důsledku toho také práva na spravedlivý proces. Stěžovatel tedy brojí proti skutkovým zjištěním, hodnocení důkazů a způsobu odůvodnění rozhodnutí, přičemž tyto námitky byly stěžovatelem vzneseny již v předchozích řízeních a byly předmětem přezkumu obecných soudů.
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování jimi provedené, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud v daném případě neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V postupu soudů obou stupňů nespatřuje libovůli při provádění, výběru a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou vyhledávací (stěžovatel nenavrhl provedení jiných důkazů, než které byly provedeny) i zásadou volného hodnocení důkazů. Nalézací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl přehled důkazů, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké důkazy svědčí o stěžovatelově vině. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu, současně zdůraznil význam výpovědi sekretářky a přisvědčil věrohodnosti svědka - jednatele společnosti. Důkazní postup soudy popsaly, logicky a věcně přesvědčivě odůvodnily. Jejich právní závěry odpovídají skutkovým zjištěním. Dle Ústavního soudu tedy obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí.
Soudy výslovně nezmínily úvahu o výpovědi svědka K., avšak z odůvodnění jejich rozhodnutí srozumitelně vyplývá, že považovaly za věrohodnou výpověď jednatele společnosti. Ústavní soud již opakovaně ve své judikatuře vyslovil, že pokud proti sobě stojí protikladné výpovědi, je soud povinen tomu věnovat zvýšenou pozornost a jejich posouzení řádně odůvodnit. Dospěje-li soud k závěru, že jedna z výpovědí (nebo určitá skupina výpovědí) je pravdivá a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud pochybnosti nemá. V daném případě obecné soudy zásadu in dubio pro reo neporušily, neboť v odůvodnění rozhodnutí uvedly, které z protikladných výpovědí přisvědčily, a uvedly také další důkazy na její podporu (výpověď nebyla jediným usvědčujícím důkazem).
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006