ECLI:CZ:US:2006:3.US.547.05
sp. zn. III. ÚS 547/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. P. S., zastoupeného JUDr. Lubomírem Holbou, advokátem se sídlem tř. Tomáše Bati 201, P. O. BOX 235, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2005 č. j. 10 Co 1432/2004-42, a návrhu na zrušení ustanovení §3b zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a 1) Revírní bratrské pokladny v Ostravě, zaměstnanecké zdravotní pojišťovny, se sídlem Michálkovická 108, Ostrava - Slezská Ostrava a 2) Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 10. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005 č. j. 10 Co 1432/2004-42, a tvrdí, že tímto usnesením došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvujícího též právo na rovnost lidí v právech. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel i návrh na zrušení ustanovení §3b zákona České národní rady č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. č. 592/1992 Sb.") ve znění: "vyměřovacím základem u osoby, která po celý kalendářní měsíc nemá příjmy ze zaměstnání, ze samostatné výdělečné činnosti a není za ni plátcem pojistného stát (§3c) (dále jen "osoba bez zdanitelných příjmů"), je minimální mzda".
Stěžovatel se domáhá zrušení předmětného usnesení Krajského soudu v Ostravě a domnívá se, že tento soud, jako soud odvolací, měl zcela zastavit výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 2. 2002 č. j. 29 E 177/2002-4, neboť ohledně zbytku vymáhané částky je stěžovatelem plněna dohoda o splátkách ve výši 500,- Kč. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud toliko potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 5. 2004 č. j. 29 E 177/2002-34, jímž byl nařízený výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c), odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") částečně zastaven ohledně částky 23 598,- Kč. Stěžovatel zdůrazňuje, že odvolací soud měl posoudit argumentaci oprávněného, který trval na výkonu rozhodnutí proto, že neměl se stěžovatelem (v dřívějším řízení povinným) uzavřen splátkový kalendář, jako účelovou, neboť v tomto směru měl vyvinout nezbytnou aktivitu právě oprávněný.
I když z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005 č. j. 10 Co 1432/2004-42, nesouhlas stěžovatele s označeným rozhodnutím odvolacího soudu vychází z jeho námitek proti platebnímu výměru druhého vedlejšího účastníka ze dne 16. 8. 2001 č. j.1200100293, č. 9010100956, jímž byla stěžovateli vyměřena částka 23 598,- Kč spolu s penále z této částky ve výši 36 446,- Kč. Protože předmětný platební výměr nebyl stěžovateli doručen, neboť se v době doručování nezdržoval na adrese svého trvalého bydliště, a proto byla pro doručení použita fikce náhradního doručení ve smyslu ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, mohl se stěžovatel, podle svého tvrzení, odvolat již jen proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 2. 2002 č. j. 29 E 177/2002-4 ve věci výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka v celkové částce 60 044,- Kč.
Stěžovatel uvádí, že již několik let vykonává činnost investičního a finančního poradenství jako osoba samostatně výdělečně činná. Vzhledem k vysokým nákladům je však jeho příjem údajně nedostatečný k zabezpečení sociálních potřeb rodiny a současně k zajištění plateb byť jen minimálního všeobecného zdravotního pojištění. Závěrem stěžovatel sice připouští, že "výsledek jeho práce je sice finančně perspektivní, ale nikoliv fakticky zajištěn", proto se domnívá, že by všeobecné zdravotní pojištění měl v jeho případě platit stát, neboť je to jeho "povinností". V této souvislosti stěžovatel tvrdí, že ustanovení §3b zákona č. 592/1992 Sb. je "nesmyslné a škodlivé", neboť údajně vytváří "právní a věcný nonsens" tím, že vynucuje povinnost zaplatit zdravotní pojištění i v případě těch osob, které momentálně finanční prostředky nemají.
II.
Z připojených listinných dokladů Ústavní soud zjistil, že vykonatelností podkladového rozhodnutí, tj. platebním výměrem druhého vedlejšího účastníka ze dne 16. 8. 2001 č. 9010100956, č. j. 1200100293, se zabýval Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení stěžovatele a jeho manželky proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 2. 2002 č. j. 29 E 177/2002-4. Krajský soud dospěl v této souvislosti k jednoznačnému závěru, že předmětným platebním výměrem byl stěžovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi dlužné pojistné ve výši 23 589,- Kč do tří dnů od právní moci platebního výměru a penále ve výši 36 446,- Kč za stejných podmínek splatnosti s tím, že k doručení platebního výměru došlo dle fikce doručení dne 3. 9. 2001, dnem 19. 9. 2001 se stal platební výměr pravomocným a po marném uplynutí lhůty k plnění se stal i vykonatelným. Poté odvolací soud konstatoval, že v předmětné věci jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž nařízený výkon rozhodnutí pro požadovanou částku nepřevyšuje částku přiznanou podkladovým rozhodnutím.
Jak vyplývá z usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 5. 2004 č. j. 29 E 177/2002-34, nařízený výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele byl ohledně části uplatněné pohledávky ve výši 23 598,- Kč zastaven podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c), odst. 4 o. s. ř., protože byla tato částka stěžovatelem mimo výkon rozhodnutí zaplacena.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 6. 2005 č. j. 10 Co 1432/2004-42 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné, a v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela vyhověl návrhu vedlejšího účastníka ohledně částečného zastavení výkonu rozhodnutí a postupoval tak zcela v intencích shora uvedeného ustanovení o. s. ř. K odvolací námitce stěžovatele odvolací soud uvedl, že "pokud se stěžovatel domnívá, že výkon rozhodnutí by měl být zcela zastaven, je na něm, aby v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, které by bylo vyvoláno na základě jeho návrhu, prokázal, že jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř.".
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k tvrzené "nesprávnosti" napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005 č. j. 10 Co 1432/2004-42, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů České republiky a nepřísluší mu proto z tohoto důvodu přezkumný dohled nad jejich nezávislou rozhodovací činností, pokud tyto soudy při své činnosti respektují ústavně chráněná práva a svobody.
V projednávané věci nepochybně postupoval soud prvního stupně správně podle ustanovení §268 odst. 1 písm. c), odst. 4 o. s. ř., neboť exekuční řízení je ovládáno dispoziční zásadou, z níž vyplývá, že prvostupňový soud byl v řízení vázán (limitován) návrhem vedlejšího účastníka ve všech jeho částech, tedy i ve věci jeho návrhu na pouze částečné zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. V průběhu řízení nebyla účastníky zpochybněna skutečnost, že pohledávka vedlejšího účastníka nebyla stěžovatelem splněna řádně (tj. v plné výši) a včas, resp. nedošlo ke splnění dluhu stěžovatele v plné výši mimo rámec exekuce ani po jejím zahájení, takže nemohlo dojít k postupu uvedenému v ustanovení §269 odst. 1, odst. 2 ve vztahu k ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak se zřejmě domnívá stěžovatel.
Námitka stěžovatele, týkající se možnosti uzavření dohody o splátkovém kalendáři, nebyla při rozhodování odvolacího soudu o podaném opravném prostředku právně relevantní.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §3b zákona č. 592/1992 Sb. výše uvedeného znění. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákonného ustanovení má akcesorickou povahu, takže ho lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Protože je nepochybné, že Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování o odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně ústavní stížností napadené ustanovení §3b zákona č. 592/1992 Sb. neaplikoval, neboť se jedná o hmotně právní ustanovení, na jehož základě byl vydán předmětný platební výměr, který však předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyl, nemohlo proto z tohoto důvodu dojít ani k naplnění podmínky uvedené v ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se v případě, je-li ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta, sdílí návrh na zrušení zákonného ustanovení osud ústavní stížnosti (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, pod č. 22).
Jestliže tedy o samotné ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do rozhodování o návrhu akcesorickém tak, že odmítnutím ústavní stížnosti odpadá i základní podmínka případného projednání návrhu na zrušení zákonného ustanovení.
Ústavní soud proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl návrh na zrušení ustanovení §3b zákona č. 592/1992 Sb.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu