ECLI:CZ:US:2006:3.US.548.06
sp. zn. III. ÚS 548/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. E. R. F. a 2. I. A., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. prosince 2003, čj. 29 Co 49/2003-74, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. srpna 2002, čj. 19 C 357/2000-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se jako žalobci v řízení před obecnými soudy proti žalované společnosti BYTEX PLUS, a. s., a žalovanému Městu Rumburk (vedlejší účastníci) domáhali určení vlastnického práva ve prospěch právního předchůdce stěžovatelů k v žalobě uvedeným nemovitostem. Touto ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně žalobu stěžovatelů zamítl, když vycházel ze závěru, že předmětný majetek byl konfiskován dekretem č. 108/1945 Sb. a vlastnické právo přešlo na československý stát a z něj na další nabyvatele, pročež zůstavitel v okamžiku smrti předmětný majetek nevlastnil. K odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhle polemizují s napadenými rozhodnutími. Ta podle nich porušila jejich právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a navíc zasáhla též do jejich dalších práv garantovaných mezinárodními smluvními instrumenty. Stěžovatelé obsáhle polemizují s hodnocením provedeným obecnými soudy, podle kterých došlo k platné konfiskaci majetku jejich právního předchůdce v roce 1946, poukazují na to, že oba obecné soudy se cítily být bezvýhradně vázány rozhodnutími státních orgánů z roku 1946, a konečně upozorňují též na zásah do jejich práva dědického a potažmo tedy i práva vlastnického.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Plénum Ústavního soudu na svém zasedání dne 1. listopadu 2005 přijalo stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), dle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) o. s .ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Tímto právním názorem je Ústavní soud v tomto případě vázán.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco totiž v případě prvním je dána aktivní legitimace na takovém určení, v druhém ji dovodit nelze, a tedy nejsou splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález II. ÚS 14/04, přístupný na www.judikatura.cz). Provádění důkazů v takovémto řízení by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. přiměřeně nález I. ÚS 98/04 z 29. června 2005, přístupný na www.judikatura.cz), a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva vedlejších účastníků. Jak v citovaném stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Co se týče výtek, že obecné soudy se cítily, v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, být bezvýhradně vázány rozhodnutími orgánů státní správy, Ústavní soud zdůrazňuje, že tomu tak není. Obecné soudy se toliko rozhodly nenarušit právní stav platně a nikým nezpochybňovaný, kontinuálně existující téměř šedesát let, založený právě stěžovateli zpochybňovanými rozhodnutími. Stěžovateli citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva na tento případ není z podstaty věci použitelná, neboť v tomto případě stěžovatelé zpochybňují právní stav existující na základě právních skutečností nastalých nejenom před tím, kdy Česká republika, event. Československo přistoupily k Úmluvě, ale dokonce i před tím, než byla původními signatářskými státy v roce 1950 podepsána samotná Úmluva.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud odkazuje plně na výše citované stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006