ECLI:CZ:US:2006:3.US.55.06
sp. zn. III. ÚS 55/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti S. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Plynární 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 9 To 371/2005 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 1 T 37/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu. Navrhl, aby Ústavní soud obě uvedená rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl uznán vinným (zjednodušeně vyjádřeno) tím, že za snížené viditelnosti (tmy) jel po označené silnici na jízdním kole bez řádného osvětlení a předního skla, přehlédl proti němu jdoucí chodkyni, s níž se střetl, a ta utrpěla zranění, v důsledku kterých byla omezena v obvyklém způsobu života po dobu přesahující šest týdnů. Tím spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu jednoho roku.
Stěžovatel má za to, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s rozpory, jež vyvstaly při zjišťování skutkového stavu. Při hodnocení viny stály proti sobě dvě verze, zda příčinou kritické dopravní nehody byla (jeho) jízda bez předního osvětlení bicyklu anebo zda jí byla nevhodná chůze poškozené a její neadekvátní reakce. Podle stěžovatele v situaci, kdy nebylo možno jeho vinu beze všech pochybností prokázat, měl soud rozhodnout podle zásady in dubio pro reo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Co do roviny skutkové - o niž jde v dané věci především - platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Soud prvního stupně z provedených důkazů dospěl k závěru, že jízdou na kole bez řádného osvětlení stěžovatel porušil důležitou povinnost stanovenou mu zákonem; v případě, že by jeho kolo bylo vybaveno světlometem, mohla je poškozená vidět na dostatečnou vzdálenost a včas reagovat na hrozící nebezpečí. Výpověď stěžovatele ohledně vykročení poškozené do vozovky považoval soud za účelovou, a v řízení neprokázanou. K námitkám uplatněným v odvolání odvolací soud dovodil, že i za předpokladu, že verze události popsaná stěžovatelem odpovídá skutečnému průběhu nehody, je "přesto shledáno jeho zavinění"; za rozhodující považoval skutečnost, že stěžovatel jel na kole, jež nebylo osvětleno, pro chodkyni byl špatně viditelný, a bylo "lze stěží na poškozené požadovat vhodnou reakci".
Ústavní stížností stěžovatel v polemice s těmito skutkovými závěry pokračuje, a to zásadně uplatněním námitek, jež již dříve adresoval obecným soudům.
Pro úsudek, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, však místo zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, stěžovatelovými námitkami se zabývaly a vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že tyto důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. O střet rovnocenných skutkových verzí, jenž by mohl být vyřešen stěžovatelem dovolávanou zásadou in dubio pro reo s rozhodnými důsledky pro výsledek řízení, zde nešlo.
Nemá rozumnou oporu názor, že ve skutkových zjištěních je zahrnut prvek libovůle, a že jimi bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tím doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2006
Jan Musil
předseda senátu