ECLI:CZ:US:2006:3.US.558.05
sp. zn. III. ÚS 558/05
Usnesení
III. ÚS 558/05
Ústavní soud rozhodl dne 20. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. REDOS, s. r. o., se sídlem Praha 2, Tyršova 11, a 2. PhDr. M. S., obou zastoupených JUDr. Gustavem Schalkem, se sídlem v Praze 5, Borovanského 2217/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, čj. UL 12/2005-159, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, čj. Ncp 1359/2003-31, jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 1022/98 a sp. zn. 33 Cm 603/99, a "neprovedení rekonstrukce spisu" Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 18 K 1022/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 10. 2005, jež byla doplněna podáním ze dne 1. 1. 2006, napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i postup Krajského soudu v Ústí nad Labem, v řízeních vedených pod výše zmíněnými spisovými značkami, přičemž tvrdili, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na podnikání a na práci podle čl. 26 odst. 2 Listiny a jde-li o druhého stěžovatele, měl být porušen též čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 15 C 344/2003 a Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 33 Cm 603/99, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 1998, čj. 18 K 1022/98/26, byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka P. H. a správcem konkurzní podstaty byl ustanoven N. Tomášek. K odvolání dlužníka bylo toto rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 1999, čj. 1 Ko 90/99-2000, potvrzeno. Jeden z věřitelů úpadce, Česká spořitelna, a. s., přihlašuje v rámci prohlášeného konkurzu svou pohledávku ve výši 245 543,- Kč. Dne 15. 1. 1999 první stěžovatel podle §303 a násl. obchodního zákoníku prohlašuje, že České spořitelně, a. s., uhradí veškeré závazky úpadce, jež plynou z úvěrové smlouvy č. 51-613.355-7, uzavřené mezi úpadcem a Českou spořitelnou, a. s. Dne 25. 11. 1999 podává správce konkurzní podstaty ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem proti společnosti "Julie Vachtová, spol. s r. o., obchodní, zprostředkovatelský a poradenský podnik" (dále jen "Julie Vachtová, s. r. o."), žalobu na zaplacení částky 1 821 000,- Kč s příslušenstvím, věc je vedena pod sp. zn. 33 Cm 603/99. Následně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 10. 2003, čj. Ncp 1359/2003-31, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí v této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Děčíně. Právní moci toto usnesení nabylo dne 27. 10. 2003. U uvedeného okresního soudu je věc v současné době vedena pod sp. zn. 15 C 344/2003. Dne 21. 6. 2005 podávají stěžovatelé u Krajského soudu v Ústí nad Labem ke sp. zn. 33 Cm 603/99 "návrh na přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalobce k žalobě o zaplacení částky 1 821 000,- Kč s příslušenstvím" podle §93 odst. 1 a 2 o. s. ř. a dne 1. 8. 2005 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v Praze pak usnesením ze dne 14. 9. 2005, čj. UL 12/2005-159, návrh na určení lhůty k tomu, aby Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cm 603/99, zamítl, což zdůvodnil tím, že je věc vedena u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 344/2003. Usnesením ze dne 6. 2. 2006, čj. 15 C 344/2003-195, pak Okresní soud v Děčíně rozhodl, že vstup stěžovatelů jako vedlejších účastníků do řízení se nepřipouští s tím, že ani žalobce, ani žalovaný s jejich vstupem do řízení nesouhlasí a dosavadní výsledky řízení dostatečně neosvědčují právní zájem stěžovatelů na výsledku sporu, tedy na vítězství účastníka, k němuž by přistoupili. Toto rozhodnutí vzhledem k odvolání stěžovatelů dosud nenabylo právní moci.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují, že ke dni 15. 1. 1999, kdy první stěžovatel z prostředků druhého stěžovatele údajně uhradil nikoliv správci konkurzní podstaty, nýbrž přímo věřiteli úpadce, České spořitelně, a. s., z titulu ručení částku 245 543,- Kč, zde již nebyly předpoklady pro konkurz, neboť úpadce neměl jakýchkoliv splatných závazků, což má uznávat i správce konkurzní podstaty (druhá splatná pohledávka věřitele TOPLEAS, a. s., pro niž byl konkurz vyhlášen, neexistovala, přičemž uvedená společnost po jejím popření správcem konkurzní podstaty nezahájila s tímto soudní spor); soud tak měl postupovat podle §44 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Důvodem, proč se tak nestalo, bylo údajně odstranění dokladu o úhradě uvedené částky z konkurzního spisu sp. zn. 18 K 1022/98. Stěžovatelé dále poukazují na to, že ve zmíněném konkurzním řízení dochází ke značným průtahům, což má být způsobeno průtahy v řízení o žalobě správce konkurzní podstaty proti společnosti Julie Vachtová, s. r. o., a že se tím cítí dotčeni na svých právech, protože podle §308 obchodního zákoníku mají vůči úpadci nárok na plnění ve výši 245 543,- Kč včetně příslušenství; pokud by doba konkurzu nebyla při jeho prohlášení prodloužena na neurčito a pokud by nebyl odstraněn doklad o zaplacení částky 245 543,- Kč, byli by stěžovatelé v regresním sporu s úpadcem. Současný protiprávní stav má bránit uplatnění tohoto nároku, stěžovatelé nemají jinou reálnou ochranu svého práva na vlastnictví a na spravedlivý proces a jejich právní postavení je nejisté. Druhý stěžovatel rovněž poukazuje na to, že byl v důsledku výše uvedeného postupu soudů obžalován u Obvodního soudu pro Prahu 7 pro trestné činy podle §205 a §209 trestního zákona. Vysvětluje to tak, že úpadce zadržoval důležité písemnosti stěžovatelů a třetích osob a že stěžovatelé se jejich vydání neúspěšně domáhali, poté tyto písemnosti byly orgány policie zajištěny, ovšem jako důkaz proti druhému stěžovateli; obžaloba je přitom z podstatné části založena na nepravdivých tvrzeních, konkrétně že první stěžovatel nevyvíjel žádnou činnost, opak je prý však patrný z konkurzního spisu.
Dle názoru stěžovatelů je dále v řízení o žalobě správce konkurzní podstaty proti společnosti Julie Vachtová, s. r. o., dána věcná příslušnost Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to podle §9 odst. 2 písm. r) o. s. ř., takže rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, čj. Ncp 1359/2003-31, napadené touto ústavní stížností, je vadné. Vycházejíce z předpokladu, že ve výše uvedené věci rozhoduje Krajský soud v Ústí nad Labem, podali stěžovatelé návrh na určení lhůty k tomu, aby Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. 33 Cm 603/99, Vrchní soud v Praze je však nevyzval k odstranění vad podání podle §43 odst. 1 o. s. ř. a odmítl je z formalistních důvodů, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností. Stěžovatelé rovněž poukazují na to, že se domáhali rekonstrukce spisu (a tím i zrušení konkurzu), a to u obecných soudů i na Ministerstvu spravedlnosti ČR, avšak jejich podnětu nebylo vyhověno se zdůvodněním, s nímž se stěžovatelé neztotožňují. V ústavní stížnosti stěžovatelé taktéž poukazují na vadu usnesení, jímž byl prohlášen na majetek úpadce konkurz, spočívající v tom, že trvání konkurzu bylo prodlouženo na neurčito (viz §14a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), jakož i na to, že Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval o odvolání úpadce proti rozhodnutí o prohlášení konkurzu, nepochybně neměl k dispozici doklad o úhradě pohledávky České spořitelny, a. s., a prohlášení o zpětvzetí její přihlášky do konkurzu, z čehož stěžovatelé vyvozují, že tyto listiny byly odstraněny ze spisu, a tvrdí, že vzhledem k tomu vrchní soud rozhodl zamítavým usnesením ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. 1 Ko 90/99. Stěžovatelé se rovněž vyjadřují z hlediska meritorního ke sporu vedenému u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 344/2003, jakož i k dalšímu sporu vedenému u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 44 Cm 100/2001 ve věci tzv. vylučovací žaloby podané bratrem úpadce proti správci konkurzní podstaty. Na základě výše uvedených skutečností tvrdí, že v dané konkurzní věci postupují obecné soudy a správce konkurzní podstaty nesprávně, v důsledku čehož jim vzniká škoda a dochází k porušování výše uvedených ústavně zaručených práv, přičemž poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky provádění a hodnocení důkazů, jakož i na nález ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 590/02 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 153) s tím, že řeší analogickou situaci, kdy úkony v konkurzu a způsob dohledu soudu podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahují do majetkových práv třetích osob, které nejsou účastníky řízení. Stěžovatelé totiž také nejsou účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 18 K 1022/98 a nemohou uplatnit prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí soudu a správce konkurzní podstaty, ačkoliv prokázali, že jsou vadná. Proto navrhují, aby napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zrušil a dále aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 18 K 1022/98 a 33 Cm 603/99 a provést rekonstrukci spisu sp. zn. 18 K 1022/98; dále navrhují, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajský soud v Ústí nad Labem svým postupem ve věci sp. zn. 18 K 1022/98 porušil základní práva stěžovatelů zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny a ve vztahu ke druhému stěžovateli i čl. 4 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
V prvé řadě možno uvést, že v ústavní stížnosti je vymezení toho, čeho se stěžovatelé domáhají (§34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), rozdílné na dvou místech návrhu, jednak na str. 3, v bodě 11, jednak na str. 22 a 23, a rovněž tak v jeho doplnění ze dne 1. 1. 2006 na str. 11. Z tohoto důvodu byli stěžovatelé přípisem Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2006 vyzváni, aby uvedený rozpor - jakožto vadu návrhu - odstranili, což však ve stanovené lhůtě neučinili. Ústavní soud z důvodu, aby jeho přístup nebyl označen za formalistický, se rozhodl nepostupovat podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, když pro posouzení otázky, čeho se stěžovatelé domáhají, v souladu s praxí stran stylizace soudních návrhů vycházel - k eventuální škodě stěžovatelů - ze závěrečného návrhového žádání nacházejícího se na str. 22 a 23 ústavní stížnosti a na str. 11 jejího doplnění ze dne 1. 1. 2006.
Pokud stěžovatelé napadají usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003, čj. Ncp 1359/2003-31, Ústavní soud poukazuje na ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Pokud stěžovatelé podávají svou ústavní stížnost dne 30. 10. 2005, je zřejmé, že tak činí po zákonem stanovené lhůtě. Nutno doplnit, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu možnost prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu nezakládá. Vzhledem k těmto závěrům se již Ústavní soud nezabýval otázkou, zda byl tento návrh vůbec podán oprávněnými osobami - stěžovatelé totiž nebyli v době vydání napadeného rozhodnutí (vedlejšími) účastníky řízení, navíc takovéto jejich současné postavení je sporné (viz výše).
Brojí-li stěžovatelé proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, čj. UL 12/2005-159, s tím, že postup uvedeného soudu je zatížen právním formalizmem, dospěl Ústavní soud k závěru, že v této části ústavní stížnost nutno považovat za zjevně neopodstatněnou. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic v tomto bodě nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Z výše uvedených skutečností je totiž zřejmé, že téměř dva roky před podáním návrhu stěžovatelů ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb. bylo předmětné řízení vedeno u Okresního soudu v Děčíně, takže stěžovatelé měli dostatečný časový prostor si ověřit skutečný stav (a to i prostřednictvím stížnosti ve smyslu §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., jež musí předcházet návrhu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb.) a tedy i možnost správně formulovat své návrhové žádání. Pokud stěžovatelé vyslovují názor, že je měl Vrchní soud v Praze podle §43 odst. 1 o. s. ř. poučit, dle názoru Ústavního soudu takovýto postup nutný nebyl, protože de facto stejný účinek mělo zamítavé rozhodnutí, když po jeho vydání nebylo stěžovatelům, již poučeným o tom, u jakého soudu a pod jakou spisovou značkou je řízení vedeno, nijak bráněno domáhat se svých práv postupem podle výše citovaných ustanovení. I kdyby se tedy Ústavní soud ztotožnil s názorem stěžovatelů, napadeným rozhodnutím tito nemohli být za dané situace nijak podstatně dotčeni.
Jestliže se za dané situace stěžovatelé domáhají toho, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem nepokračovat dále v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 33 Cm 603/99, jedná se o bezpředmětný návrh, neboť takové řízení již před uvedeným soudem vedeno není a této skutečnosti jsou si stěžovatelé evidentně vědomi. Kromě toho stěžovatelé ani ve vztahu k řízení o předmětné žalobě, vedenému před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 15 C 344/2003, nevyčerpali (řádně) všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, jak vyplývá z výše uvedeného.
Stěžovatelé také navrhují, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem nepokračovat v průtazích v (konkurzním) řízení sp. zn. 18 K 1022/98, přičemž tvrdí, že toto je překážkou k uplatnění jejich nároku vůči úpadci. Ovšem jak lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatelé svou pohledávku za úpadcem do konkurzu nepřihlásili a účastníky konkurzního řízení se nestali. Byť eventuálně mohou být tím, že se dosud v řízení pokračuje, nějakým způsobem dotčeni, nemůže dojít k porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť se nejedná o "jejich věc", a to zvláště za situace, kdy se sami možnosti účasti v konkurzním řízení vzdali. Nutno dodat, že pokud na sebe vzali závazek úpadce vůči České spořitelně, a. s., museli počítat s právními důsledky, jež jsou s prohlášením konkurzu spojeny. Vzhledem k těmto skutečnostem lze ostatně dospět k závěru, že skutečný zájem stěžovatelů směřuje jiným směrem, než je "jen" uspokojení jejich nároku vůči úpadci, ovšem tento svůj zájem stěžovatelé v ústavní stížnosti nedeklarují, a tak nelze učinit závěr, že by tento byl nějakým způsobem právem chráněn. Odkaz stěžovatelů na výše označený judikát Ústavního soudu neobstojí, neboť ve věci jím řešené byly konkurzním soudem postupem podle §12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání ukládány povinnosti třetím osobám.
Navrhují-li stěžovatelé, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem provést rekonstrukci spisu sp. zn. 18 K 1022/98, nutno vycházet z toho, že kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny čl. 87 Ústavy ČR a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 Ústavy ČR). Ve vztahu k řízení o ústavních stížnostech dle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, o které jde i v nyní posuzované věci, to znamená, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat způsobem uvedeným v ustanovení §82 zákona o Ústavním soudu, tedy pokud ústavní stížnosti vyhoví, může buď zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]
nebo - pokud porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí - zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v takovém porušování pokračoval, eventuálně také mu přikázat, aby obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Není ale možné, aby Ústavní soud vykonával jakýsi dozor nad činností konkurzního soudu či správce konkurzní podstaty a ukládal jim (s výjimkou uvedenou v posledně citovaném ustanovení) nějaké povinnosti stran jejich procesního postupu nebo dokonce v průběhu řízení přikazovat, jakým způsobem mají rozhodovat, jak je tomu v této věci, kde se stěžovatelé prostřednictvím požadavku "rekonstrukce spisu" dožadují postupu podle §44 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání.
Závěrem možno uvést, že druhý stěžovatel v ústavní stížnosti sice brojil proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho trestní věci, avšak vzhledem k tomu, že v daném směru žádný návrh neučinil, Ústavní soud se touto problematikou nezabýval.
S ohledem na tyto důvody Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. b), d) a e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2006