ECLI:CZ:US:2006:3.US.567.05
sp. zn. III. ÚS 567/05
Usnesení
III. ÚS 567/05
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem v Příbrami, Zahradnická 140, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 21 Co 442/2004-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 10. 2005 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, čj. 21 Co 442/2004-33, s tím, že uvedeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho ústavě zaručených práv a svobod uvedených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny", a že postup obecných soudů odporoval čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 23 Nc 5412/2004, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením uvedeného soudu ze dne 6. 4. 2004, čj. 23 Nc 5412/2004-6, doplněného usnesením ze dne 16. 6. 2004, čj. 23 Nc 5412/2004-16, byla na návrh oprávněného ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., podle platebního rozkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 11. 7. 1995, sp. zn. 8 C 161/95, nařízena exekuce k upokojení pohledávky v částce 80 045,10 Kč, nákladů předcházejícího řízení 5 484,- Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, přičemž jejím provedením byl pověřen soudní exekutor; dále soud nařídil exekuci podle usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 7. 1997, čj. E 1377/97-5, k uspokojení nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 4 527,- Kč.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné podle §219 o. s. ř. za použití §44 odst. 10 věta první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 7. 2005, čj. 20 Cdo 1008/2005, podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není z hlediska §237 odst. 1, §238a o. s. ř. přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci vykonávacího řízení namítal, že oprávněnému nikdy nic nedlužil a že citovaný platební rozkaz, který měl být exekučním titulem, nelze jako exekuční titul vůči stěžovateli použít, neboť v něm označenou osobu nelze identifikovat - je totiž uvedeno pouze její jméno a příjmení, adresa či datum narození, popřípadě IČ chybí, resp. že takový exekuční titul není řádným exekučním titulem, protože neobsahuje náležitosti ve smyslu §261a odst. 1 o. s. ř. a §172 odst. 1 o. s. ř. Obecné soudy tím, že nerespektovaly citovaná ustanovení, a to ve spojení s §79 o. s. ř., která jako předpoklad vykonatelnosti stanoví povinnost označit zejména povinnou osobu tak, aby ji nebylo možno zaměnit s jinou osobou, postupovaly v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýká, že mu není zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru, že osoba označená ve zmíněném platebním rozkaze jako Z. B., je totožná s jeho osobou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má stěžovatel za to, že soud odvolací i soud prvního stupně pochybily při právním hodnocení hmotněprávní otázky existence exekučního titulu, a z tohoto důvodu bylo předmětné řízení stiženou vadou mající za následek chybné rozhodnutí, jež spočívá v nedostatku pasivní legitimace stěžovatele, jakož i neexistence exekučního titulu, jak má plynout i z ustálené judikatury, např. z rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2380/98, Nejvyššího soudu ČSR Rc 10471 - Vážný.31, XIII.a.:75). Vzhledem k tomu stěžovatel tvrdí, že mu byla uložena povinnost mimo rámec zákonné úpravy, čímž došlo k porušení jeho práva na vlastnictví majetku, resp. na jeho ochranu v mezích stanovených zákonem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud si za účelem posouzení věci stěžovatele vyžádal taktéž spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 8 C 161/95. Z něj vyplynulo, že stěžovatel byl v žalobě označen jménem, příjmením, rodným číslem, bylo u něj uvedeno i jeho bydliště. V předmětném platebním rozkaze byl stěžovatel původně označen jen jménem a příjmením, platební rozkaz mu byl spolu s žalobou doručen dne 3. 8. 1995, a to na adresu uvedenou v žalobě. Dne 10. 10. 1995 byl platební rozkaz opraven tak, že mj. u stěžovatele byla doplněna jeho adresa a datum narození, stejnopis platebního rozkazu, jenž obdržel stěžovatel, opravit nebylo možno, protože si stěžovatel na poště nevyzvedl výzvu soudu k jeho předložení.
Stěžovatel v dané věci obecným soudům vytýká, že nesprávně posoudily otázku tzv. materiální vykonatelnosti rozhodnutí. Dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ke zmíněné námitce stěžovatele lze konstatovat, že se jí zabývaly jak odvolací, tak dovolací soud, a důvodnou ji neshledaly, přičemž řádně své závěry z hlediska shora citovaných zákonných ustanovení zdůvodnily; požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí, které vyplývají z příslušných procesních předpisů, jakož i ze zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak bylo učiněno zadost. Za této situace by důvodem pro zásah Ústavního soudu mohla být snad situace, kdy by závěry obecných soudů byly ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti, což by v daných souvislostech připadalo v úvahu, jestliže by vyvstaly jakékoliv pochybnosti o tom, zda stěžovatel je totožný s osobou, které byla soudem uložena předmětná povinnost. Ani v tomto směru žádné pochybení Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nic oprávněnému nedluží. Za tohoto stavu je stěží pochopitelné, proč stěžovatel proti shora označenému a jemu doručenému platebnímu rozkazu nepodal odpor. Z výše uvedených skutečností je dále patrno, že předmětný platební rozkaz se týkal právě stěžovatele, sám stěžovatel ani v ústavní stížnosti nijak nespecifikuje, s jakou osobou stejného jména a bydlící na adrese, na kterou byl platební rozkaz doručen, by mohl být zaměněn. Ústavní soud má za to, že by za těchto okolností nevyhovění návrhu oprávněného z důvodů uváděných stěžovatelem bylo nutno pokládat za právní formalizmus, poškozující práva druhého účastníka řízení.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2006