ECLI:CZ:US:2006:3.US.57.06
sp. zn. III. ÚS 57/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, č.j. 21 Co 422/2005-143, ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 12. 2005, č.j. 21 Co 422/2005-148, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 5. 2005, č.j. 5 P 236/2004-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka (matka nezletilého O. F.) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl upraven styk otce (R. F.) a prarodičů z jeho strany (J. a I. F.) s tímto dítětem po rozvodu manželství. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudky obecných soudů byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, a to ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 a 3, čl. 6 odst. 2, čl. 9 odst. 1 a 2, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., zásady č. 2 a č. 6 Deklarace práv dítěte, čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, čl. 10, čl. 32 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Umluvy").
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že je v zájmu jejího dítěte, aby se stýkal s otcem a prarodiči bez její přítomnosti, a míní, že rozhodly-li soudy jinak, stalo se to bez povinného uvážení tohoto zájmu a aniž byl úplně zjištěn potřebný skutkový stav. Tak je tomu především proto, že soudy odmítly provést důkazy znaleckými posudky, jež předložila, resp. odmítly samy znalecké posudky nařídit.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 0 P 16/2006 (původně sp. zn. 5 P 236/2004 Obvodního soudu pro Prahu 5) se podává, že ve věci proběhlo standardní řízení ve věci péče o nezletilé (§176 a násl. o.s.ř.), o úpravu styku s nezletilým dítětem, vycházející z obrany stěžovatelky nikoli proti styku otce s dítětem jako takovému, nýbrž toho, jenž by byl uskutečňován bez její přítomnosti; to pokládala za možné, až dítě dosáhne věku přibližně tří roků, a totéž podle jejího názoru platí i o požadavku prarodičů. Za těchto okolností bylo provedeno obvyklé dokazování (v obvyklém rozsahu), a odvolací soud vysvětlil, proč neprovedl důkazy další, jmenovitě listinami, obsahujícími stěžovatelkou objednané znalecké posudky; především nepovažoval posuzovanou situaci vztahových poměrů dotčených osob k nezletilému dítěti za mimořádnou (vymykající se běžným poměrům sporu), a proto podle jeho názoru k dalšímu dokazování nebyl důvod. Napadenými rozhodnutími byl styk otce a prarodičů pozitivně upraven, v prvním případě bez přítomnosti matky ihned, v druhém později, po stanovené době.
Soud prvního stupně i soud odvolací ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na vydaná rozhodnutí s tím, že rozhodovaly v souladu s platným právem a sledovaly zájem dítěte; zjištěný skutkový stav pokládají za dostatečný.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též otec a prarodiče nezletilého, kteří ve svém podání jí podrobně (v jednotlivých námitkách) oponují, a odtud i dovodili, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by však mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala, resp. mohla adresovat, již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci; za extrémní nelze považovat ani soudy projevený a odůvodněný názor, že znaleckého dokazování již nebylo třeba, resp. že důkazy, jež nadto nabízela stěžovatelka, nevycházely z procesně korektního základu. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde nejde; neplatí, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu.
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch jednotlivých dílčích výroků soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "zájem dítěte" (srov. §27 odst. 2 a 4 zákona o rodině), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Takový stav v dané věci však zjevně nenastal.
Oběma napadeným rozhodnutím obecných soudů nechybí ani smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění.
Z řečeného vyplývající závěr, že k zásahu z ústavněprávních pozic důvod není, je podporován též samotnou povahou napadených rozhodnutí (srov. §28 zákona o rodině) a změněnou situací, která v rozhodných poměrech účastníků řízení posléze nastala. Ze sdělení Okresního soudu v Přerově se podává, že stěžovatelka se s nezletilým O. přestěhovala do obce Hranice a k jejímu návrhu ze dne 8. 12. 2005 je u tohoto soudu (viz §177 odst. 3 o.s.ř.) vedeno řízení o změnu dosavadní úpravy styku otce a prarodičů; dne 5.4.2006 tento soud vydal usnesením č.j. 0 P 16/2006-201 předběžné opatření, jímž byl styk s nezletilým dítětem upraven jinak. Úprava, jež byla napadena, tudíž (jako celek) již není účinná, a není pochyb, že okolnost změny bydliště stěžovatelky je z hlediska podmínek nové úpravy relevantní; otázka styku otce a prarodičů s nezletilým dítětem bude proto posuzována před obecnými soudy znovu, včetně těch dílčích skutkových a právních otázek, jež byly otevřeny předmětnou ústavní stížností. Zprostředkované principy subsidiarity ústavněprávního přezkumu se tudíž, byť podpůrně, prosadí i zde.
Lze uzavřít, že nejen ústavněprávně významná pochybení v rozhodování obecných soudů shledána nebyla, ale ani jinak Ústavní soud neshledal důvod k ingerenci do daného občanskoprávního řízení.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2006
Jan Musil
předseda senátu