ECLI:CZ:US:2006:3.US.580.05
sp. zn. III. ÚS 580/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti Frenn Trading B.V., se sídlem Rixtelseweg 14, 5707 Helmond, Nizozemí, reg. č.: 16039519, právně zastoupené Dr. Jiřím Taišlem, advokátem se sídlem Pobřežní 4, Praha 8, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 40 K 30/2002, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka postup Krajského soudu v Praze ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 40 K 30/2002. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Praze pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") k němuž má docházet tím, že krajský soud odmítá v předmětné věci návrhy stěžovatelky na svolání schůze konkursních věřitelů. Domáhá se toho, aby Ústavní soud přikázal krajskému soudu "bezodkladně svolat schůzi konkursních věřitelů úpadce - Mramor spol. s r. o. v likvidaci (dále jen "úpadce"). Stěžovatelka současně požádala, aby Ústavní soud projednal návrh mimo stanovené pořadí s odůvodněním, že jí předkládaný návrh splňuje kritéria naléhavosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť podle jejího názoru současný stav vyvolaný postupem konkursního soudu zasahuje jak do práv stěžovatelky a dalších účastníků konkursního řízení, tak i do práv třetích osob, zejména účastníků výběrového řízení, kterým mohou být způsobeny značné majetkové škody.
V odůvodnění návrhu stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2002 č. j. 40 K 30/2002-18 prohlásil konkurs na majetek úpadce. Správcem konkursní podstaty byl jmenován JUDr. Pavel Němec. Stěžovatelka tvrdí, že se na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 12. 2003 uzavřené mezi Agrobankou Praha a. s. v likvidaci a stěžovatelkou stala konkursním věřitelem úpadce s právem na oddělené uspokojení největší pohledávky úpadce. Předmětná pohledávka pro popření její výše správcem konkursní podstaty byla předmětem incidenčního řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2005 č. j. 4 Cmo 221/2004-104, které nabylo právní moci ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně dne 17. 8. 2005.
Vzhledem k neukončenému incidenčnímu řízení se stěžovatelka nemohla aktivně účastnit schůze věřitelů, i když s ohledem na ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV"), mohl konkursní soud umožnit hlasování i těm konkursním věřitelům, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna nebo je sporná. Stěžovatelka z tohoto důvodu podala dne 1. 7. 2005 konkursnímu soudu znovu návrh na svolání schůze konkursních věřitelů, neboť se domnívala, že jako konkursní věřitel s největší uznanou pohledávkou má zákonné právo podílet se na činnosti a rozhodování věřitelského výboru. Návrh stejného obsahu stěžovatelka podala dále dne 12. 8. 2005. O těchto návrzích rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2005 č. j. 40 K 30/2002-921 tak, že jim nevyhověl.
Stěžovatelka dále argumentuje tvrzením, že jí ZKV neposkytuje žádný právní prostředek k tomu, aby rozhodnutí konkursního soudu nesvolat schůzi konkursních věřitelů změnila. Přestože se jedná v daném případě o procesní rozhodnutí, je stěžovatelka přesvědčena, že i takové rozhodnutí soudu porušilo její právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť jako oddělený věřitel má v probíhajícím konkursním řízení právo na to, aby její nárok byl vypořádán přednostně, samostatně a z výtěžku věcí, na nichž jsou její pohledávky zajištěny.
Postup konkursního soudu, který odmítá vyhovět návrhu stěžovatelky svolat novou schůzi konkursních věřitelů, resp. do doby podání ústavní stížnosti neumožnil stěžovatelce stát se členem věřitelského výboru úpadce tak, aby mohla z pozice svého procesního postavení mít podstatný vliv v probíhajícím konkursním řízení na přednostní uspokojení své pohledávky, údajně porušuje její právo na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny) zejména tím, že jí neposkytuje "právo na rovné zacházení". V tomto směru je prý konkursním soudem provedená interpretace ustanovení §10 odst. 1 ZKV protiústavní, neboť je v zásadním rozporu s principy spravedlnosti a takto použitým extenzivním výkladem překračuje zákonem vymezené hranice uvážení, které slouží "k šikaně" jednoho z účastníků řízení.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 30/2002, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2003 č. j. 40 K 30/2002-153 bylo na den 15. 5. 2003 nařízeno přezkumné jednání k přezkoumání přihlášených pohledávek a pod bodem II. výroku usnesení byla svolána schůze konkursních věřitelů úpadce s tím, že bude provedena volba věřitelského výboru. Na této schůzi věřitelů byl zvolen věřitelský výbor v konkrétním složení tří věřitelů úpadce a jejich tří nezaměnitelně identifikovaných náhradníků a tato volba byla konkursním soudem potvrzena. Na schůzi konkursních věřitelů mohli, ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 ZKV, hlasovat jen ti konkrétní věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna. Na přezkumném jednání téhož dne byla správcem konkursní podstaty popřena pohledávka věřitele Agrobanky Praha a. s. v likvidaci co do výše.
Usneseními téhož konkursního soudu ze dne 14. 4. 2004 č. j. 40 K 30/2002-604, ze dne 20. 4. 2004 č. j. 40 K 30/2002-622, ze dne 13. 1. 2005 č. j. 40 K 30/2002-743, ze dne 9. 2. 2005 č. j. 40 K 30/2002-758 a ze dne 16. 5. 2005 č. j. 40 K 30/2002-794 byli konkursním soudem odvoláváni a jmenováni členové věřitelského výboru úpadce z toho důvodu, že konkrétní věřitelé přestali být účastníky konkursního řízení a vznikla proto nutnost doplnit věřitelský výbor (ve smyslu ustanovení §11 odst. 4 ZKV).
Dne 11. 2. 2004 (č. l. 528) obdržel konkursní soud návrh na vstup stěžovatelky do řízení namísto dosavadního konkursního věřitele Agrobanky Praha a. s. v likvidaci na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Návrhu bylo vyhověno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2004 č. j. 40 K 30/2002-569.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2005 č. j. 40 K 30/2002-921 bylo v rámci dohlédací činnosti soudu v konkursním řízení rozhodnuto tak, že návrhům stěžovatelky ze dne 1. 7. 2005 a 12. 8. 2005 na svolání schůze konkursních věřitelů úpadce se nevyhovuje. V odůvodnění konkursní soud uvedl, že podle ustanovení §10 odst. 1 ZKV svolává soud schůzi věřitelů vždy na návrh správce nebo věřitelského výboru. Podle ustanovení §11 odst. 4 ZKV může soud z důležitých důvodů i na návrh některého z věřitelů nebo správce (nebo i bez návrhu) odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Konkursní soud se vyslovil i k právům konkursního soudu na odvolání správce konkursní podstaty, případně k možnosti postihnout ho sankcemi za neplnění jeho povinností. Stávající věřitelský výbor úpadce podle jeho názoru není nečinný a postupuje v souladu s ustanovením §11 odst. 7 ZKV. Protože v současné době nejsou dány důvody pro postup soudu podle ustanovení §11 odst. 4 ZKV, nebo pro rozšíření věřitelského výboru o další členy, nevyhověl konkursní soud návrhům stěžovatelky. Konkursním soudem nebyl zjištěn ani důvod pro postih či odvolání správce konkursní podstaty, neboť ten své povinnosti plní řádně.
III.
Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně konstatuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy. Z čl. 83 Ústavy vyplývá, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva, neboť tato povinnost v zásadě svědčí obecným soudům. Může tak činit pouze v případě, jestliže současně shledá porušení některých ústavních zásad. Toto postavení Ústavního soudu určuje i povahu ústavní stížnosti jako prostředku ochrany ústavních práv.
Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti, která je pro vymezení předmětu přezkumu Ústavního soudu určující, navrhuje, aby a) "Ústavní soud Krajskému soudu v Praze jako orgánu veřejné moci zakázal pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces zejména tím, že bude i nadále ve věci tohoto soudu 40 K 30/2002 odmítat návrhy stěžovatelky na svolání schůze konkursních věřitelů a za b) přikázal svolat bezodkladně schůzi konkursních věřitelů úpadce Mramor spol. s r. o. v likvidaci".
Dříve, než se Ústavní soud zabývá meritem ústavní stížnosti, zkoumá naplnění předpokladů pro zahájení řízení o ústavní stížnosti, které stanoví zákon o Ústavním soudu. Zákon v příslušných ustanoveních uvádí, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Charakter "jiného zásahu orgánu veřejné moci" tak, jak je vymezen ve výše citovaném petitu ústavní stížnosti, spočívá v "odmítání návrhů stěžovatelky Krajským soudem v Praze na svolání schůze konkursních věřitelé v předmětné konkursní věci". Stěžovatelka dále navrhuje, aby Ústavní soud nálezem současně přikázal konkursnímu soudu tuto schůzi bezodkladně svolat.
Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním krajského soudu o předmětných návrzích konstatuje, že jde svým charakterem o dílčí procesní rozhodnutí, tedy rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení. Takové rozhodnutí může být předmětem posouzení Ústavního soudu pouze tehdy, jde-li o ochranu subjektivního práva, které je předmětem řízení před obecným soudem a zároveň se jím nepřípustně a nezhojitelně zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelky.
Ochranu základních práv a svobod stěžovatelky nelze chápat odtrženě od nároku (jako vlastnosti subjektivního práva), který je v soudním řízení uplatňován. Skutečnost, zda konkursní soud svolá schůzi konkursních věřitelů či nikoli, nemá přímý vliv na uspokojení pohledávky stěžovatelky vůči úpadci. Pokud stěžovatelka spojovala svůj požadavek na svolání schůze věřitelů s nemožností realizace svého údajného práva podílet se na činnosti a rozhodování věřitelského výboru úpadce, považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že na členství ve věřitelském výboru není právní nárok; věřitel přihlášením pohledávky má jen nárok být účastníkem konkursního řízení. Členství ve věřitelském orgánu není tedy oprávněním, jež by bylo nerozlučně spojeno s postavením konkursního věřitele v konkursu, resp. s jeho konkursní pohledávkou, neboť funkce člena věřitelského výboru není ani právem nebo povinností, do něhož lze vstoupit ve smyslu ustanovení o procesním nástupnictví podle §107 nebo 107a o. s. ř. O takovou funkci v konkursním řízení vůbec nejde, účel konkursního řízení je jiný. Stejně tak smyslem věřitelského výboru jako celku není sloužit zájmům jediného konkursního věřitele, byť s největší uplatněnou pohledávkou. Věřitelský výbor má ve smyslu ustanovení §11 odst. 7 ZKV chránit společný zájem všech konkursních věřitelů na co nejlepší uspokojení všech kategorií konkursních pohledávek a ne jen některých z nich (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 464/03).
Konkursní soud v rámci své dohlédací činnosti je povinen vždy dbát mimo jiné i na to, aby zvolený věřitelský výbor včetně náhradníků byl plně funkční a zajistil tak řádný průběh konkursu, který by vedl k určenému účelu. Soud proto odvolá z funkce člena věřitelského výboru osobu, která neskýtá dostatečnou záruku, že bude chránit společný zájem všech konkursních věřitelů, jako je tomu např. u konkursních věřitelů, kteří své přihlášené pohledávky v průběhu konkursu postoupili na jiné subjekty, což však neznamená, že s postoupením pohledávky došlo i k postoupení členství ve věřitelském výboru.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že odmítáním návrhů stěžovatelky na svolání schůze konkursních věřitelů není zasahováno do jejího subjektivního práva, které je předmětem konkursního řízení a současně nelze dospět k závěru, že by takovým postupem konkursního soudu došlo k nepřípustnému a nezhojitelnému zásahu do jejích základních práv a svobod.
Z obsahu připojeného spisu sp. zn. 40 K 30/2002 vyplývá, že stěžovatelka se stala konkursním věřitelem a účastníkem konkursního řízení až poté, co byl v roce 2003 řádně zvolen na schůzi konkursních věřitelů věřitelský výbor včetně náhradníků a tato volba byla potvrzena konkursním soudem. Pouhé odlišné hodnocení činnosti správce konkursní podstaty a věřitelského výboru stěžovatelkou není zákonným podkladem pro postup konkursního soudu podle ustanovení §10 odst. 1 ZKV a nezakládá právo stěžovatelky na takové rozhodnutí.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by postupem Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 40 K 30/2002 docházelo k porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky, neshledal ani důvod pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu