ECLI:CZ:US:2006:3.US.585.05
sp. zn. III. ÚS 585/05
Usnesení
III. ÚS 585/05
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Z. L. a 2. L. L., obou zastoupených JUDr. Lubomírem Švábem, advokátem v Děčíně I, Masarykovo nám. 2/2, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 7. 2005, čj. 24 T 179/2004-59, platebnímu rozkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2005, čj. Ro 1940/2005-11, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 1. 2005, čj. 18 C 234/2004-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 11. 2005, doplněnou podáním ze dne 25. 11. 2005, 30. 1. 2006 a 24. 3. 2006, napadli stěžovatelé shora uvedená rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně a s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní ústavní práva zaručená čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, se domáhali jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, jakož i ze sdělení Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 5., 17. 5., 31. 5. a 1. 6. 2006 a jejich příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 7. 2005, čj. 24 T 179/2004-59, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, současně mu byla podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit poškozené, Severočeské energetice, a. s., náhradu škody ve výši 119 772,- Kč. Uvedeného trestného činu se dle soudu dopustil neoprávněným odběrem elektrické energie v místě svého bydliště. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v současné době se věc stěžovatele nachází u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Ústavní stížností napadeným platebním rozkazem Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2005, čj. Ro 1940/2005-11, bylo stěžovateli uloženo uhradit žalobkyni, Severočeské energetice, a. s., pohledávku ve výši 406 323,50 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 10. 10. 2005 odpor; následně, když žalobkyně vzala svou žalobu zpět, Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 8. 3. 2006, čj. 12 C 262/2005-27, řízení podle §96 o. s. ř. zastavil.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 1. 2005, čj. 18 C 234/2004-31, v ústavní stížnosti nesprávně označeným jako "usnesení o nařízení předběžného opatření", byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby byla žalované, Severočeské energetice, a. s., uložena povinnost obnovit a poskytovat dodávku elektrické energie do odběrného místa na výše uvedené adrese v souladu se smlouvou o dodávce elektřiny uzavřenou dne 6. 10. 1999. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 5. 10. 2005, čj. 30 Co 396/2005-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelé, resp. stěžovatel tvrdí, že v uvedené trestní věci, ačkoliv byl řádně omluven, bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož byl postupem soudu a napadeným rozsudkem zkrácen ve svém právu na osobní účast při projednání věci, na obhajobu a na provedení jím navržených důkazů. Jde-li o platební rozkaz, stěžovatelé s poukazem na již zmíněný trestní rozsudek, resp. jeho výrok ohledně náhrady škody, namítají, že došlo ke dvěma rozhodnutím o téže věci. Ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu o návrhu na obnovení dodávky elektřiny pak stěžovatelé uvádějí, že jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu proti neoprávněným zásahům do jejich práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, již podává stěžovatelka L. L., podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak je však z výše uvedeného patrno, stěžovatelka brojí proti rozhodnutím vydaným v řízení, jehož účastníkem nebyla ona, nýbrž Z. L., a tak ji nelze ve smyslu citovaného ustanovení považovat za osobu, jež by byla k podání této ústavní stížnosti oprávněna.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 7. 2005, čj. 24 T 179/2004-59, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nutno podotknout, že pod pojmem vyčerpat nelze rozumět jen podání příslušného procesního prostředku, nýbrž i rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o něm. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedené rozhodnutí napadl odvoláním, kteréžto není mimořádným opravným prostředkem ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ústavní stížnost ve smyslu citovaného ustanovení za nepřípustnou. Přitom podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu naplněny nebyly.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá platební rozkaz Okresního soudu v Děčíně ze dne 22. 9. 2005, čj. Ro 1940/2005-11, vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel proti němu podal v zákonem stanovené lhůtě odpor, toto rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci (srov. §174 odst. 1 o. s. ř.), resp. došlo k jeho zrušení ex lege (§174 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by se jednalo o pravomocné rozhodnutí, ostatně řízení o zaplacení předmětné částky bylo, jak se zmiňuje výše, soudem pravomocně zastaveno poté, co žalobkyně vzala svou žalobu zpět, což vede Ústavní soud k závěru, že stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně pokud by ve vztahu k tomuto právnímu posouzení vznikaly nějaké pochybnosti, je zcela zřejmé, že stěžovatel nemohl být na základě napadeného rozhodnutí nijak na svých právech dotčen, takže by bylo nutno v daném bodě považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rovněž rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 24. 1. 2005, čj. 18 C 234/2004-31. V prvé řadě je třeba stěžovateli vytknout, že nenapadá a nedomáhá se zrušení potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 10. 2005, čj. 30 Co 396/2005-52, což je samo důvodem, proč danou ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný (k důvodům viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. IV. ÚS 146/96; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, usn. č. 13). Nadto ústavní stížnost kromě obecného tvrzení, že obecné soudy neposkytly ochranu stěžovatelovým právům, žádnou konkrétní argumentaci, jež by nasvědčovala důvodnosti tohoto tvrzení (a tedy i případné důvodnosti předmětného návrhu), neobsahuje. Možno podotknout, že stěžovateli nic nebránilo obrátit se na obecné soudy, což také učinil, přičemž tyto jeho věc projednaly a náležitým způsobem, jak z příslušných rozhodnutí patrno, o ní rozhodly, takže nic nesvědčí tomu, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. c), písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006