ECLI:CZ:US:2006:3.US.599.04
sp. zn. III. ÚS 599/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.T., právně zastoupené advokátem JUDr. K.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2002 čj. 10 C 638/98-145, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 2) Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem Ústavnímu soudu doručeným dne 11. 10. 2004 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich vydáním byla porušena její práva zakotvená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále namítala porušení čl. 90 Ústavy.
Protože Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 8. 10. 2004 rovněž dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, řízení před Ústavním soudem podle ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, přerušil.
Dne 10. 1. 2006 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení čj. 28 Cdo 2677/2004-182, kterým dovolání žalované S.T. podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., za použití ust. §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje nyní všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech se žalobce M.K. domáhal uložení povinnosti žalované S.T. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že dne 30. 3. 1996 uzavřel se žalovanou nájemní smlouvu na nemovitost č. p. 29 v obci H., a žalovaná mu za užívání předmětné nemovitosti neuhradila nájemné za měsíce červen a červenec roku 1996. Rozsudkem ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 10 C 638/98 Okresní soud v Lounech žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 8. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly základní podmínky pro věcné projednání žaloby, neboť žalobce řádně neidentifikoval žalobní skutek (předmět žaloby), nebyly vylíčeny rozhodující skutečnosti, a mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním návrhem (petitem) nebyl věcný soulad. Žaloba podle stěžovatelky potřebná tvrzení neobsahovala. Protože i odvolací soud potvrdil, že dne 30. 3. 1996 nájemní smlouva mezi účastníky v H. (tak jak žalobce tvrdil), uzavřena nebyla, nemohl být žalobou uplatněný nárok přisouzen. Soud nemohl dokazováním či vlastními úvahami založit opodstatněnost žaloby na základě nájemní smlouvy uzavřené v květnu 1996. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto postupem byla znemožněna její procesní obrana, neboť předmětem řízení se podle jeho výsledku stalo "něco jiného", resp. nárok odvíjející se z jiného hmotně právního úkonu, než z toho, který byl vymezen žalobou, tedy z nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 3. 1996 v H. Stěžovatelka uvádí, že tím byla znevýhodněna proti žalobci a zkrácena na svých hmotných právech.
Stěžovatelka dále namítá i porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť podle své povahy se jednalo o věc obchodní, což deklaroval i žalobce, když uvedl IČ stěžovatelky. Věc prý podle platného rozvrhu práce pro Krajský soud v Ústí nad Labem příslušela k projednání senátu příslušnému ve věcech obchodních.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nevykonává dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v odvolacím řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací ve svém rozsudku ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165 dospěl k závěru, že podle písemné smlouvy, byť datované dnem 30. 3. 1996, vznikl počátkem května 1996 platný nájemní vztah, v jehož důsledku měl pronajímatel (žalobce) právo vyžadovat plnění, k němuž se nájemkyně (žalovaná) ve smlouvě zavázala. K námitce odvolatelky krajský soud uvedl, že v dané věci není třeba změny skutkových tvrzení obsažených v žalobě, pokud soud dospěl - na rozdíl od žalobce, který považuje smlouvu za platnou již od 30. 3. 1996 a účinnou od 1. 4. 1996 - k jinému právnímu závěru o okamžiku uzavření nájemní smlouvy, jestliže žalobce žalobou vymáhá plnění, k němuž žalované vznikla povinnost až po uzavření smlouvy v květnu 1996.
Přestože Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 2006 čj. 28 Cdo 2677/2004-182 dovolání podané stěžovatelkou odmítl jako nepřípustné, pro úplnost k námitkám dovolatelky poukázal na ustálenou judikaturu. Podle ní, rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotně právní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Jde o důsledek zásady "iura novit curia", takže není povinností žalobce provádět právní kvalifikaci svého nároku, neboť ta přísluší výlučně soudu. Tím spíše nelze podle dovolacího soudu upřít soudu (i odvolacímu), aby v závislosti na skutkových (doplněných) zjištěních učinil sám odlišné, právu odpovídající hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá.
Výše uvedené závěry obecných soudů shledal Ústavní soud ústavně konformními, neboť z hlediska ústavního jim nelze nic vytknout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť podle své povahy se jednalo o věc obchodní, která podle platného rozvrhu práce pro Krajský soud v Ústí nad Labem příslušela k projednání senátu příslušnému rozhodovat ve věcech obchodních. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuplatnila a předestřela ji teprve až v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k zásadě subsidiarity řízení Ústavní soud proto nemohl k této námitce přihlédnout.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu